Ochrana archivních fondů a sbírek

Zdroj: Benjamin Bartl, Hana Paulusová, Roman Straka, Ochrana archivních fondů a sbírek, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954–2004, Praha 2004, s. 219–236.

Ochrana archiválií

S počátkem uvědomělého vytváření listinných a knihovních celků a snahou o jejich dlouhodobější uchování ve stavu, který by umožnil, kdykoliv to v budoucnu bude potřeba, do nich nahlédnout, prostudovat je či využít informace v nich obsažené, vyvstala potřeba jejich ochrany. Ochrany před takovým nahlédnutím, studiem a využíváním, ale také před deponováním v nevhodných podmínkách, které by mohlo znamenat jejich poškození. A pokud už k takovému poškození z nějakých příčin dojde, co učinit pro jejich záchranu. Viděno z tohoto pohledu lze říci, že ochrana archivních dokumentů vždycky byla, je a nesporně také bude důležitá pro samotnou existenci archivu.

Je však třeba zdůraznit, že ochrana archiválií má své hranice. Ty jsou dány materiálovou strukturou dokumentů, která, z podstatné většiny organického původu, podléhá přirozenému úbytku původních vlastností, tedy stárne. Vnější nepříznivé okolnosti, zejména špatná klimatická situace v místě uložení, mohou tento proces významně urychlit, naopak příznivé „pouze“ zmírnit, nikoliv však zastavit. Ochrana tedy v žádném případě neusiluje o trvalé zachování dokumentů, ale o zachování dlouhodobé, a to jak fyzického nosiče dokumentu (papíru, pergamenu, inkoustu), tak jeho obsahu.

Současné pojetí ochrany nebo také péče o archivní fondy a sbírky v sobě zahrnuje jednak širokou oblast preventivní ochrany a jednak vlastní konzervování a restaurování archivních dokumentů. Aktivní konzervace a restaurování archiválií jsou činnosti směřující k zabezpečení dlouhodobé životnosti a použitelnosti archivních dokumentů. Méně často bývá důvodem restaurátorského zásahu esteticky nevyhovující stav archiválie. Konzervace a restaurování se liší v přístupu k problému. Konzervace především hledá způsoby, jak předejít dalšímu poškození archiválie, má často preventivní charakter. Restaurováním se zpravidla sleduje zlepšení fyzického stavu dokumentu. To se neobejde bez většího nebo menšího zásahu do jeho fyzické podstaty.

Preventivní péči je možné s určitou nadsázkou považovat za jednu z nejúčinnějších konzervátorských a restaurátorských metod. Správným uplatňováním jejích pravidel se dá předejít nevratnému poškození a tím následnému konzervačnímu a restaurátorskému zásahu. Preventivní péče v sobě zahrnuje především zásady zajištění vhodných klimatických podmínek, tedy relativní vlhkosti a teploty vzduchu, ochrany před účinky světla, ochrany před plynným znečištěním a prachem, zajištění vhodných ukládacích podmínek (volba bezpečných ukládacích zařízení, ochranných obalů a optimální adjustace), zajištění uspokojivých protipožárních a bezpečnostních systémů včetně tvorby scénářů řešení krizových situací. To vše nejen v místě dlouhodobého uložení archiválií, ale i v místech jejich přechodného uložení (ve studovně, v restaurátorském ateliéru, ve výstavní místnosti). Je v ní zahrnuta strategie přenosu informací originálních dokumentů na jiná média, která by umožnila vzácný nebo badatelsky exponovaný dokument nahradit věrnou kopií jak při studiu, tak při stále častěji žádaných xerografických, fotografických a tiskových službách. Součástí preventivní péče je také vypracování pravidel vystavování písemných památek, metodika průzkumu klimatických podmínek uložení a fyzického stavu fondů a sbírek a doporučení při výstavbě či přestavbě budov určených k dlouhodobému uložení archiválií.

To vše měli na zřeteli již předchůdci současných restaurátorů a konzervátorů, kteří se zaobírali ochranou archivních dokumentů v minulosti. Lišili se pouze přístupem k nastalým problémům, svými zkušenostmi, možnostmi, ale také technickým a technologickým zázemím, dostupností a využitelností materiálů.

Počátky ochrany písemných dokumentů

Povědomí o tom, co by bylo potřeba učinit pro záchranu velmi vzácných listin a knižních vazeb, se v našich zemích začalo utvářet ve třetí čtvrtině 19. a zvláště pak na počátku 20. století. Před tím šlo spíše o nahodilé a často neúmyslně málo promyšlené konzervační zásahy typu „potírání rukopisů terpentýnem k vyhubení hmyzu a červů“, které navíc stály na samém okraji ochrany písemných dokumentů. Dokonce i úřad konzervátorů, pro tento účel zřízený výnosem rakouského ministerstva osvěty ze dne 14. září 1875 v jednotlivých okresech a podléhající Ústřední komisi pro zachování starožitností a uměleckých památek ve Vídni, byl pouze formální.

Období mezi dvěma světovými válkami již bylo ve znamení postupného zřizování prvních konzervačních pracovišť u nejvýznamnějších archivů, tehdy a ještě dlouho poté nazývaných „dílnami“. U zrodu většiny z nich stál významný teoretik v otázkách konzervace, autor mnoha odborných publikací a pojednání, univerzitní profesor Václav Vojtíšek.

I jeho zásluhou byl dán v roce 1923 českým zemským správním výborem souhlas se zřízením ateliéru pro fotografování a konzervování archiválií při zemském archivu, který doplnil tehdejší knihařskou dílnu. Ateliér pracoval ve špatných prostorách bez denního osvětlení, v místnostech bez vody a dostatečného větrání. Ke zlepšení došlo až v roce 1934 po přestěhování archivu do nové účelové budovy na dnešní třídě Milady Horákové. Dokladem prováděných konzervačních zásahů jsou pečlivě vypracované zprávy uložené v registratuře bývalého zemského archivu.

V roce 1936 byly zahájeny konzervační práce také v nově založené „dílně“ Archivu ministerstva vnitra. Jedním z důvodů jejího zřízení mohl být již tehdy neutěšený stav fondu Desky zemské a stále naléhavěji pociťovaná potřeba, aby se jejich konzervaci plně věnoval „vyučený knihař, jejž by bylo možno zapracovati tak, aby prováděl i nejchoulostivější opravy konzervační. K opravám Desek zemských se krátce na to skutečně přikročilo. Rozsah poškození však vzbuzoval natolik velké obavy, že bylo rozhodnuto nejstarší kvaterny ihned vyfotografovat, pořídit dva exempláře těchto fotografií a z bezpečnostních důvodů přechovávat každý z nich na jiném místě.

Koncem čtyřicátých let dvacátého století přesídlila konzervační „dílna“ ze stísněných a nedostatečně vybavených prostor hlavní budovy Archivu ministerstva vnitra ve Valdštejnské ulici do zrekonstruované budovy v Karmelitské ulici č. 2. Pro fototechnickou laboratoř, konzervační laboratoř a konzervační „dílnu“ byly tehdy upraveny místnosti v odděleném křídle. V roce 1949 byla konzervační laboratoř vybavena dezinfekční komorou, zároveň bylo nainstalováno odsávací zařízení pro digestoř; knihařská dílna získala kolovou řezačku, ruční lis, kartonážní šičku a zlaticí lis.

Konzervace a restaurování

Spolu s Archivem ministerstva vnitra, respektive Ústředním archivem ministerstva vnitra, jak se od roku 1952 oficiálně jmenoval, přešla 4. října 1954 do právě vzniklého Státního ústředního archivu v Praze také jeho konzervační „dílna“ včetně personálního obsazení a přístrojového vybavení.

Činnost konzervátorů byla od počátku existence Státního ústředního archivu velmi složitá. Archivní budovy nebyly v dobrém stavu, což sebou přinášelo spoustu problémů. Objekt bývalého Archivu země České v Dejvicích byl, jak vyplývá z inspekčních zpráv konzervační skupiny, špinavý, archiválie byly znečištěné prachem i sazemi z nedalekého nádraží, trezor, kde byly uloženy pergamenové listiny, trpěl opakovanými průniky podzemní vody. V horní kryptě pod kostelem sv. Mikuláše na Malé Straně se zvýšila vlhkost po stavebních úpravách a uložený archivní materiál napadla plíseň. Řada depozitářů v objektu v Loretánské ulici byla pro skladování archiválií naprosto nevyhovující. V prostorách v Karmelitské ulici byl zaznamenán zvýšený výskyt hmyzu, a to červotočů, kteří napadali dřevěné podlahy, regály i archivní materiál. Při preventivních prohlídkách byla stále objevována další a další ložiska výskytu plísní. Archiv neměl k dispozici ani monitorovací techniku teploty a vlhkosti, nedostávalo se financí. Konzervační skupina neměla příliš možností tento stav ovlivnit.

Se stavem depozitních prostor logicky úzce souvisely metody konzervace, které byly zaměřeny především na dezinfekční a dezinsekční zásahy. Výběr vhodných chemických prostředků byl konzultován s různými institucemi. Ne všechna doporučovaná opatření však byla z dnešního pohledu vhodná. Materiály, které byly využívány při restaurování, se získávaly především z domácích zdrojů, dovoz kvalitních lepidel či japonských papírů byl prakticky nemožný. Domácí firmy většinou neměly zájem na vývoji adekvátních materiálů, protože výroba pro ně nebyla rentabilní. Ani spojením požadavků restaurátorských pracovišť se nedocílilo očekávaného výsledku. Proto se muselo vystačit s materiály, které byly na vnitřním trhu dostupné, i když restaurátory svou kvalitou neuspokojovaly.

O restaurátorských pracích prováděných v padesátých letech se nedochovaly systematické záznamy. Pouze na zadních přídeštích ošetřovaných knih by bylo možno nalézt vlepenou krátkou informaci o restaurování.

Nejstarší systematické záznamy (protokoly) o provedené konzervaci pocházejí z let 1961–1966, kdy byly restaurovány menší skupiny rukopisných knih a množství pečetí. Způsob konzervace se přirozeně lišil v některých ohledech od dnešní praxe. Standardními postupy tehdy bylo podlepování hedvábnou sítěnkou, japonským a ručním papírem, dolévání papírovinou, tukování kůže vazelínou a jiné. Jako lepidlo se používala sodná sůl karboxymetycelulózy, vyráběná pod obchodním názvem Lovosa, škrob nebo acetylcelulózový lak Betur. Od roku 1966 bylo k dispozici také zařízení pro laminaci za tepla. Dezinfekce byla prováděna formaldehydem v dezinfekční komoře, případně fenolem v lihové lázni.

Konzervace pečetí, tak jak byla prováděna v šedesátých a sedmdesátých letech, nedoznala dodnes podstatnějších změn. Pro doplnění ztrát se užíval včelí vosk s přídavkem karnaubského vosku, vorvaňoviny (cetacea) nebo v menší míře pryskyřice. Pečetě byly čištěny benátským mýdlem a destilovanou vodou. V několika případech byly ošetřeny malým množstvím lněného oleje a terpentýnu.

Zprávy o konzervaci z let 1967–1970 nejsou zachovány. Bylo to období důležitých změn. V roce 1967 nabídl Státní ústřední archiv prostřednictvím Svazu výtvarných umělců bezplatnou pomoc Národní knihovně ve Florencii při záchraně jejích sbírek zasažených ničivou povodní. Nabídka byla přijata a v následujících dvou letech byly uskutečněny čtyři cesty archivních restaurátorů do Florencie. Konfrontace se zahraničními, zejména britskými kolegy, se po návratu pochopitelně promítla do konzervačních a restaurátorských postupů. Začíná se s odkyselováním papíru v lázni uhličitanu hořečnatého, vedle laminační polyetylénové fólie se používá i snáze reverzibilní fólie Velina.

Zřejmě v této době se stává trvalou součástí protokolů fotografická dokumentace stavu archiválie před konzervací a v případě pečetí i po jejich ošetření. Provádí se hydrofobizace papíru, respektive fixace barevné vrstvy impregnací roztokem polymetylmetakrylátu v chloroformu a impregnace modifikovaným polyamidem 9/72 nebo Lovosou. Dezinfekce se provádí v dezinfekční komoře tymolem, pro dezinfekci archiválií přímo v depozitářích se používá lihový roztokbis (tributylcín) oxidu s obchodním názvem Lastanox T 20. Přibližně od roku 1979 se rozšiřuje používání konzervačního roztoku propolisu, metody patentované českými specialisty o tři roky dříve. K větším celkům archiválií restaurovaným v sedmdesátých letech patří množství pečetí fondu Rodinný archiv Metternichů, rukopisy fondu Archiv pražského arcibiskupství, Vrchní horní úřad Jáchymov.

Po roce 1979 byly konzervovány zejména pečetě fondů Ředitelství státních lesů a statků, Johanité — české velkopřevorství I, Archiv České koruny a další jednotlivé rukopisy.
Mimořádným počinem byla konzervace pergamenového sešitu s 96 přivěšenými pečetěmi z fondu Archiv České koruny a listiny fondu Benediktini — klášter, Břevnov se zlatou bulou Přemysla Otakara I. Pro odkyselení papíru se v té době používalo většinou roztoků octanu barnatého a uhličitanu amonného v 50% lihu. Provádí se také takzvaná „studená“ laminace (japonský papír s vrstvou upravené akrylátové disperze).

V letech 1986–1992 byla největší pozornost věnována konzervaci a dekonzervaci listin fondu Archiv České koruny. Restaurátorskými ateliéry jich v tomto období prošlo přes 1 200, z toho přibližně 500 tzv. „červených“. Listiny byly mechanicky očištěny, dezinfikovány, vyrovnány a napuštěny roztokem syntetické vorvaňoviny. Chybějící místa byla doplněna tzv. pergamenovou náhradou, směsí pergamenového prachu a celulózových vláken nebo pergamenem. Pro fixaci vodorozpustných razítek se používal akrylátový kopolymer Paraloid B 72. Práce na záchraně tohoto vzácného listinného souboru v té době vedly ke zřízení restaurátorského ateliéru v budově na třídě Milady Horákové. Kromě toho bylo restaurováno množství dalších jednotlivých dokumentů, mimo jiné i známá „Pulkavova kronika“.

V tomto období bylo upuštěno od používání hedvábných sítěnek a acetylcelulózového laku Betur. Začíná se odkyselovat postřikem roztoku metoxymagnéziummetylkarbonátu (MMMK) v metanolu. Tato metoda se používá zejména v případě knih, které nemají být rozebírány. Rozšiřuje se fotografická dokumentace restaurátorských postupů. Na projekt systematické konzervace listin fondu Archiv České koruny navázala v dalších letech konzervace několika set map, plánů a diplomů z fondu Rodinný archiv toskánských Habsburků. První etapa prací byla dokončena roku 2001.

V roce 1996 započala konzervace listinného fondu Rodinný archiv Metternichů. Většina pečetí přivěšených k listinám byla konzervována již v šedesátých a sedmdesátých letech. Zásah se ve většině případů omezuje na mechanické vyčištění a vyrovnání listin, případně na drobné opravy v místech přehybů. Původně byly listiny uloženy složené v malých obálkách z ručního papíru. Z hlediska ochrany listiny a zejména pečetí však tento způsob nebyl vyhovující, a proto se v současné době listiny ukládají v rozloženém stavu v nízkých krabicích vyrobených z nekyselé lepenky. Po konzervaci jsou zhotoveny náhledové fotografie, které je možné nabídnout badatelům ke studiu a omezit tak manipulaci s originálem. Do konce roku 2003 bylo systematicky konzervováno celkem 116 listin uvedeného archivního fondu.

Od roku 1998 probíhá rozsáhlá konzervace fondu Desky zemské, které předcházel podrobný průzkum fyzického stavu. Vzhledem ke zjištěným nízkým hodnotám pH papíru a pokročilé korozi inkoustem bylo rozhodnuto o odkyselení asi 200 knih. Jsou to knihy, kterým hrozilo nevratné poškození. V poslední době byly dále konzervovány archiválie fondů Svatováclavský výbor 1848, respektive Národní výbor, Okupační vězeňské spisy — koncentrační tábory, montánní rukopisy, listiny fondu Johanité — české velkopřevorství, indikační skicy Stabilního katastru, evidenční karty Policejního ředitelství — evidence obyvatelstva a další.

Příležitostnou činností je restaurování dokumentů, které jsou v péči jiných správců (archivů, institucí). Po předchozí dohodě s vedením archivu bylo v restaurátorských ateliérech Státního ústředního archivu restaurováno několik dokumentů ze sbírek jiných institucí, například technické výkresy Josefa Jana Friče pro Astronomický ústav České republiky (1997), tzv. Broumovský urbář pro Státní oblastní archiv v Zámrsku (1999–2001) nebo svitek z makovice věže v obci Kobylí pro Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (2002).

Na sklonku léta roku 2001 se restaurátorské ateliéry přestěhovaly z prostor v Karmelitské ulici na Malé Straně do právě dokončeného archivního areálu v Praze 4 na Chodovci. Restaurátoři zde mají k dispozici účelové prostory, na jejichž zařizování a vybavování se sami podíleli. Kromě „tradičních“ restaurátorských ateliérů nechybí ani oddělená místnost pro mechanické čištění a dezinfekci, laboratoř tzv. „mokrých procesů“, pracoviště restaurování pečetí a nově zřízené pracoviště restaurování fotografických materiálů.

Reprografie a mikrografie jako způsob ochrany archivních fondů

Základním úkolem fotografického ateliéru je zhotovování černobílých i barevných reprodukcí archiválií pro studovnu archivu, přesněji pro zájemce z řad veřejnosti studující archivní fondy. Mimo to pracoviště zhotovuje fotografickou dokumentaci restaurovaných archiválií (stav před a po restaurování), soustavně jsou snímkovány některé významné archivní fondy. V poslední době je mnoho času věnováno fotografování archiválií pro katalogy výstav, které archiv pořádá či spolupořádá.

Fotografický ateliér a mikrografické pracoviště se dlouhá léta nacházely „pouze“ v několika místnostech v těsném sousedství konzervační „dílny“ v Karmelitské ulici. Mikrografické pracoviště se svými dvěma mikrografickými kamerami a nízkým personálním obsazením přestalo brzy vyhovovat zvýšeným nárokům na zhotovování archivních a studijních mikrofilmů. Vysoké pořizovací náklady přístrojů a potřeba dostatečně zaškoleného personálu si v sedmdesátých letech vyžádaly přechodné období, v němž byly tyto práce zajišťovány s pomocí výrobního družstva Fotografia. To také po několik let obsluhovalo mikrografické pracoviště provizorně vybudované a zprovozněné v roce 1977 v prostorách benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, který tehdy archiv užíval. Počínaje rokem 1983 byla stávající linka na mikrofilmy nahrazena linkou na zhotovování mikrofiší, o tři roky později doplněnou o kopírku mikrofiší, jejíž provoz zajišťovali dva stálí zaměstnanci archivu. Mikrofiše, považované za vhodnou náhradu tradičních mikrofilmů, si výraznější místo v archivní praxi nenašly a jejich pořizování skončilo s ukončením provozu mikrofišové linky v souvislosti se stěhováním archivu na počátku devadesátých let minulého století.

Polovina devadesátých let znamenala pro fotografický a mikrografický úsek výraznou přístrojovou modernizaci, která kulminovala s blížící se dostavbou Archivního areálu v Praze na Chodovci a s vybudováním fotografického a mikrografického pracoviště v budově Státního ústředního archivu na třídě Milady Horákové. Současné fotografické ateliéry jsou vybaveny špičkovou fotografickou technikou (kamerami Sinar, ateliérovým osvětlením Broncolor, ateliérovými stativy Foba, speciálním přísavným rámem o rozměrech 2×3 m a zvětšovacími přístroji Omega a DeVere). V nedávné době byla zakoupena digitální stěna PhaseOne pro digitalizaci velkoformátových archiválií (map a plánů). Mikrografické pracoviště je vybaveno třemi mikrografickými kamerami (DA 5 a Zeutschel), které snímkují na 35mm neperforovaný černobílý mikrofilm. Postupně jsou snímkovány nejohroženější archivní fondy. V minulosti to byl například fond Desky zemské, v současné době fond Židovské matriky.

Jak se měnilo přístrojové vybavení, měnil se i přístup k pořízeným fotografickým snímkům a mikrofilmům. Neklimatizované a neregulovatelné prostory určené k dlouhodobému uložení mikrofilmů (například hromady plechových schránek s kotouči mikrofilmů, které byly do konce 80. let minulého století „složeny“ v jedné z věží „depozitního objektu“ na zámku v Mníšku pod Brdy) nahradily depozitáře se zvláštním klimatickým režimem relativní vlhkosti a teploty vzduchu v Archivním areálu na Chodovci. Zvláštní pozornost je věnována kontrole kvality pořízených mikrofilmů. Jako standardní byl vvroce 1999 zaveden test na stanovení zbytkového množství thiosíranů (podle mezinárodní normy ISO 417), měření optické hustoty a meze čitelnosti. Informace získané na základě testů jsou zaznamenávány na karty „archivních“ mikrofilmů, přičemž se předpokládá periodická kontrola mikrofilmů i v následujících letech.

Přírodovědný výzkum v oblasti konzervování a restaurování archiválií

V oblasti konzervace a restaurování archivních a knihovních fondů se postupem času objevila celá řada problémů, na jejichž řešení neměla pracoviště jiných výzkumných ústavů a škol dostatečný prostor a zájem. Jde o úzce specializovanou oblast, pro kterou bylo třeba vychovat odborníky a zajistit vhodné přístrojové a materiálové zázemí. Během sedmdesátých let se v archivu podařilo tehdejšímu vedoucímu oddělení, Františku Martinkovi, prosadit zřízení výzkumné laboratoře. Její činnost se neobešla bez pomoci odborníků z výzkumných ústavů, vysokých škol a z oblasti papírenského průmyslu. Odborná pomoc byla zpočátku založena spíše na nadšení a nezištném zájmu několika lidí, později se některé instituce staly řešiteli stěžejních výzkumných úkolů archivu (rekonzervace fondu Archiv České koruny). Smyslem zřízení výzkumné laboratoře bylo prověřit používané konzervační prostředky a materiály z pohledu nežádoucích degradačních vlivů na ošetřovaný materiál a navrhovat a doporučovat takové prostředky, které by byly použitelné bez větších rizik. Obava z používání některých konzervačních prostředků se objevila po řadě neúspěšných konzervačních zásahů, jež ve své době hýbaly celou Evropou a nevyhnuly se ani Státnímu ústřednímu archivu.

Dalším úkolem bylo studium a pochopení degradačních reakcí základních materiálů — papíru, usní, vosků, pergamenu a záznamových prostředků a zároveň vytváření vhodného systému opatření, které by degradace omezovaly. Proto pracoviště převzalo i činnosti týkající se preventivní ochrany materiálu, sledovalo a vyhodnocovalo klimatické parametry v depozitářích a navrhovalo opatření k nápravě. V souvislosti s touto problematikou se musela řešit i potřeba hygieny depozitních prostor, protože vzhledem k jejich stavu se archiv potýkal se zvýšeným výskytem mikrobiologické kontaminace archivního materiálu. Zpočátku archiv spolupracoval s externím mikrobiologem, ale později se ukázalo jako užitečné rozšířit výzkumný úsek o tuto profesi. Bylo nutné nejen kontrolovat a vyhodnocovat biologické napadení materiálu, ale i vytipovat a ověřit vhodné dezinfekční prostředky, které by byly účinné a současně bez vedlejších nežádoucích účinků na ošetřovaný materiál. Pracoviště se v roce 1987 rozšířilo o laboratoř v budově Státního ústředního archivu v Praze na třídě Milady Horákové v Dejvicích. Její hlavní pracovní náplní byla zpočátku rekonzervace fondu Archiv České koruny, k níž se přistoupilo na základě vyřešení výzkumného úkolu záchrany poškozených listin. Po dokončení tohoto náročného úkolu se laboratoř zaměřila na problematiku konzervace a restaurování pečetí, usní a především pergamenu.

Výzkumné a vývojové úkoly související s ochranou a restaurováním archiválií

Řešená problematika vždy reaguje na potřeby, vyplývající z konkrétní situace v oblasti péče o archivní fondy. Přímé napojení výzkumu a vývoje na praxi se ukázalo být užitečné a přínosné. Některé úkoly zásadního významu jsou řešeny ve spolupráci s externími odborníky v rámci grantových úkolů. Z posledních velkých projektů lze uvést například grantový úkol „Hromadné odkyselování papírových archiválií“, grantový úkol „Vliv světla a UV záření na knihovní, archivní, muzejní a galerijní sbírky“ a spolupráci na grantovém úkolu řešeném společně s Národní knihovnou v Praze „Restaurování iluminovaných rukopisů“. Výstupem úkolu hromadného odkyselování bylo uplatnění vhodných metod odkyselování v konzervační praxi. V případě druhém je výsledkem úkolu vypracování strategie vystavování archivních materiálů a shrnutí celé řady důležitých informací z oblasti světelných zdrojů, chování různých barviv, pigmentů a papíru vlivem světla, měření světelných parametrů a podobně. Těžiště výzkumných a vývojových úkolů spočívá v ověřování konzervačních prostředků včetně dezinfekčních a restaurátorských materiálů a jejich zavádění do praxe. Současné přístrojové vybavení v archivu umožňuje řešit tyto úkoly bez větších požadavků na externí, mnohdy finančně nákladné využití přístrojové techniky jiných organizací.

Přírodovědné průzkumy při restaurování významných archiválií

Postupně se činnost rozšířila na základní přírodovědné průzkumy barevné vrstvy a vlákninového složení papíru. Byly vypracovány metodiky identifikace minerálních pigmentů pomocí polarizační mikroskopie spolu ze základním atlasem pigmentů. Podobný atlas je rozpracován i pro mikroskopické stanovení vlákninového složení papíru. Průzkumy pomáhají při sestavování restaurátorského záměru s cílem získat co nejvíce informací o studovaném objektu a optimalizovat technologický postup. Součástí přírodovědného průzkumu je i průzkum mikrobiologický, který především v poslední době představuje podstatnou část práce v této oblasti. Netýká se pouze jednotlivých archiválií, ale i celých archivních fondů a depozitních prostor. Pro mikrobiologický průzkum je vypracována metodika kultivace mikroorganismů získaných z archiválií pomocí stěru a jejich identifikace.

Průzkum fyzického stavu archiválií

Průzkumy fyzického stavu archiválií se provádějí za účelem zjištění rozsahu a typu poškození a slouží jako přípravná etapa směřující k návrhu restaurátorského či konzervačního zásahu. Z projektů, které patří k významnějším, lze uvést průzkum fyzického stavu fondu Desky zemské. V roce 1995 byly zahájeny přípravné práce, které se týkaly asi 1 200 svazků desek zemských větších, menších a malé části desek stavovských. Zásadním úkolem bylo stanovit parametry, které je nutné sledovat a zaznamenávat, aby získaný soubor údajů poskytl dostatečné informace o stupni a typu poškození jednotlivých knih a mohl se stát podkladem pro vypracování technologického záměru konzervování a restaurování a zároveň podkladem pro výběr poškozených knih k restaurátorskému či konzervátorskému zásahu podle naléhavosti. Při prvních kontrolách stavu knih bylo jasné, že hlavní problém jejich poškození spočívá v přípravě železogalového inkoustu a v jeho korozivním působení na papír. Kvalita inkoustu se měnila případ od případu podle používaných receptur. V řadě svazků uspořádaných za sebou se listy papíru lámou, vypadávají zlomky papíru v místě písma, okolí písma se vybarvuje dohněda, výrazně se snižuje čitelnost textu. Největší poškození se projevuje v oblastech s vyšší koncentrací inkoustu (tučné nadpisy a iniciály). Jiné řady knih jsou díky vhodnému složení inkoustu bez výrazného poškození papíru. Ani opravy některých svazků, provedené v minulosti, nepřinesly očekávaný výsledek. Pod některými přelepy je text ještě hůře čitelný než text, do kterého se nikdy nezasahovalo. Tento jev je pozorován u rukopisů, které nebyly před přelepením zpevňujícím papírem odkyseleny.

Ukládací prostory a preventivní péče

Prvořadým úkolem archivu v prvních letech jeho existence bylo získat dostatečné množství ukládacích prostor pro velké množství archivního materiálu. Naléhavá potřeba často vedla k přejímání takových objektů, které se pro uložení archiválií naprosto nehodily (relativní vlhkost, často dosahující hranice 90%, vysoká prašnost a z toho plynoucí plísňová kontaminace). Proto byla ustavena „dezinfekční skupina“, která se snažila zmapovat nejohroženější místa a následně je likvidovat. Zpočátku se jejími členy stávali sami restaurátoři, teprve v polovině sedmdesátých let minulého století byli nahrazeni k tomu účelu zaškolenými pracovníky. Postupně se dařilo rozsáhlými adaptacemi, případně osazením nejohroženějších prostor odvlhčovači, klimatickou situaci depozitářů zlepšovat. Hlavní úkol „dezinfekční skupiny“ se posunul od napravování škod k jejich předcházení. Členové skupiny začali provádět pravidelné kontroly klimatické situace. V nevyhovujících depozitářích byly nainstalovány termohygrografy a záznamy měření byly pravidelně vyhodnocovány. V roce 1983 se podařilo zpracovat a vydat „Zásady preventivní péče o fyzický stav archiválií“, první ucelený manuál určený archivním pracovištím. Na základě získaných zkušeností a na základě mezinárodních doporučení byl navržen klimatický režim pro uložení listinného fondu Archiv České koruny v novém trezoru v budově na třídě Milady Horákové i v depozitářích novostavby archivu v Praze na Chodovci.

Vzdělávání restaurátorů a konzervátorů

Řada restaurátorů a konzervátorů, pracovníků archivu, se podílela a podílí na výuce studentů oboru restaurování Střední průmyslové školy grafické v Praze, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Obor restaurování a konzervování na Střední průmyslové škole grafické v Praze byl poprvé otevřen v roce 1954. V roce 1958 jej absolvovalo prvních 30 žáků, kteří se rozešli na česká a slovenská restaurátorská pracoviště. Čtyři z nich vytvořili na dlouhá léta jádro restaurátorského ateliéru a v září roku 1975 se stali prvními externími pedagogy znovuotevřeného oboru, který připravuje budoucí konzervátory a restaurátory dodnes. Pracovníci archivu jsou často vedoucími nebo konzultanty diplomových prací studentů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli nebo Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Témata diplomových prací jsou zadávána s ohledem na potřeby praktického restaurování. Trvalé seznamování s novými restaurátorskými postupy a materiály, zkušenostmi z jiných pracovišť či prostá potřeba výměny informací, to vše stálo na počátku sedmdesátých let u zrodu seminářů restaurátorů a historiků, konaných s dvouletou, respektive tříletou periodou.

na začátek stránky »