S koncem druhé světové války se znovu rozhořel spor mezi Československem a Polskem o Těšínsko. Československá reprezentace se přitom mylně domnívala, že uznání tzv. lublinské vlády v čele s komunisty v lednu 1945 tuto záležitost vyřeší. Prozatímní polská vláda ve Varšavě sice odsuzovala obsazení Těšínska v roce 1938, zároveň se však nároků na toto území nevzdávala a poukazovala na diskriminaci tamního polského obyvatelstva. Kromě Těšínska se navíc vedly pohraniční spory i o další oblasti (Kladsko, Hlubčicko, Ratibořsko, Orava, Spiš), hrozilo dokonce, že konflikt přeroste v ozbrojený střet.
Po zásahu Sovětského svazu byly na konci června 1945 obě země přinuceny k jednání, které však žádné konkrétní výsledky nepřineslo. Vleklý spor ukončil podpis spojenecké smlouvy 10. března 1947, konečné vytyčení hranic proběhlo až na základě smlouvy z 13. června 1958.
1945, 9. červenec, Londýn
Část zprávy londýnské odbočky politického zpravodajství Ministerstva vnitra v Praze zachycující problém Těšínska. Legální polská exilová vláda v Londýně, ani ta komunistická ve Varšavě se nehodlaly nároků na území Těšínska vzdát. Náměstek předsedy Rady ministrů a první tajemník Polské dělnické strany W. Gomułka sice v rozhovorech hovořil o slovanské vzájemnosti, zároveň ale poukazoval na dohodu ČSR se Sovětským svazem o odstoupení Podkarpatské Rusi jako možném řešení sporu.
NA, LA, sign. 61-12-29, kart. 14.