Politické procesy 50. let

Základní funkcí politických procesů padesátých let bylo stabilizovat moc vládnoucí strany v zakladatelském období lidově demokratického režimu. Procesy měly ospravedlnit ne vždy obyvatelstvem konsenzuálně přijímaná stranická a vládní opatření, prosadit argumentaci podporující stranickou ideologii, zavádění dalších účinných opatření na podporu režimu a zároveň potlačit všechny formy odporu vůči novému lidově demokratickému režimu. Nezanedbatelná byla i psychologická role těchto procesů a jejich průběžné i následné využití v propagandistickém boji a zastrašování. Tak se staly nejtvrdším nástrojem zostřeného třídního boje, ať již z pouhé domácí stranické iniciativy nebo podle importovaných vzorů v SSSR. V neposlední řadě byly účinným psychologickým nástrojem k vyvolání masové hysterie (hledání vnitřního nepřítele) a všeobecně šířícího se strachu napříč masami.

Jejich realizace byla umožněna především výraznou úpravou právního prostředí (zejména v období tzv. právnické dvouletky) a do jisté míry byla výslednicí i určitého nátlaku ze strany sovětské moci, která měla s obdobnými procesy značné zkušenosti. Z hlediska právního řádu bylo přijato a schváleno několik zásadních právních norem, mezi které patřil zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.), zákon o státním soudu (č. 232/1948 Sb.), zákon o zlidovění soudnictví (č. 319/1948 Sb.), nový trestní řád správní, trestní řád soudní a nový trestní zákon (č. 86/1950 Sb.). Důležitou novinkou poslední právní normy byla nejen možnost kvalifikovat trestní jednání z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty, ale přímo hodnotit nebezpečnost činu samotného pro lidově demokratickou společnost. Trestní zákon dále stanovil nejen účel trestního práva, ale zároveň i účel trestu. Mezi trestné činy byla do nového zákona zařazena i sabotáž.

Počátkem padesátých let 20. století, pod vlivem monstrprocesu v Maďarsku s ministrem zahraničí László Rajkem (1909–1949), odsouzeným k trestu smrti, monstrprocesu v Bulharsku s generálním tajemníkem komunistické strany Trajčo Kostovem Džunevem (1897–1949), taktéž odsouzeným k smrti, a monstrprocesu v Albánii s generálním tajemníkem komunistické strany Koči Dzodzem (1917–1949), taktéž popraveným, se hledal také v Československu v rámci vyhlášené teze o zostřujícím se třídním boji podobný exemplární viník hospodářských neúspěchů a údajně protisovětských stanovisek, motivovaných sympatiemi k „nepřátelské titovské“ Jugoslávii. Nakonec tato role, po určitém váhání iniciátorů, připadla překvapivě generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému (1901–1952). Proces s ním a s jeho údajnými spiklenci, nazývaný tehdejším žargonem „protistátním spikleneckým centrem“, byl veden v duchu aktuální mezinárodní situace jako protisionistický, protititovský a protiamerický proces, který završil éru monstrprocesů v lidově demokratických státech střední a východní Evropy. Tento proces, jako i řada menších, reagoval i na hospodářské neúspěchy země, spojené s neuváženou a rychlou restrukturalizací průmyslu z lehkého na těžký, se sílícím tlakem na další socializaci vesnice, stejně jako se hodlal vypořádat i se stranickými kádry, s údajnými nepřáteli v komunistické straně. Často se jednalo o osoby, které paradoxně pomáhaly v zakladatelském období lidově demokratický systém budovat, ideologii výstavby propagovat a následně ji obhajovat.

Nezanedbatelnou roli při přípravě procesů sehráli sovětští poradci a realizace takových procesů v SSSR před druhou světovou válkou. Zpočátku byla jejich činnost uvnitř československých bezpečnostních orgánů tajná i pro mnohé vysoké stranické funkcionáře. Přinesli řadu nových a nechvalně proslulých metod vyšetřování, nepřetržitých výslechů, systém otázkových protokolů (jako základ tzv. režijní knihy s otázkami pro hlavní líčení), metody psychického a fyzického teroru. Později, podle moskevských příkazů, sami navrhovali jména obviněných, určovali postup a metody dalšího vyšetřování, rozhodovali dokonce i o tom, kdo je k takovému šetření z československé strany vhodný a kdo nikoliv. Celý proces vyšetřování obviněného začínal přípravou výslechových plánů, sestavený vyšetřovateli a poradci. Plán obsahoval hlavní cíl, seznam konkrétních a formulovaných otázek a případné dokumenty. Každý plán obsahoval konkrétní záměr výslechu, kterým byl stanoven způsob doznání vyšetřovaného. Úkolem vyšetřovatele pak bylo, aby výslech (sestavení otázkového protokolu) obviněného co nejvíce odpovídal stanovenému plánu. Protokolovanou výpověď poté kontrolovali poradci, často vyžadovali její upřesnění či rozšíření a vedli vyšetřovatele k dosažení vytčeného cíle s vyslýchaným. Nejvíce času tudíž zabral nátlak, aby se vyšetřovaný přiznal podle zadání k tomu, na co byl tázán a co bylo jako odpověď předurčeno. Protokoly se překládaly do ruštiny, aby sovětská strana měla pravidelný přehled o průběhu vyšetřování v Československu nebo aby mohla do stávajícího postupu zasáhnout. Většinu výslechových plánů a podstatnou část protokolů dostával k posouzení přímo prezident K. Gottwald (1948–1953) a zaujímal podle potřeby k uvedeným informacím vlastní stanoviska.

Mechanismus přípravy politických procesů měl zpravidla ustálenou podobu. Na základě trestního oznámení a šetření bezpečnostních orgánů vypracovala státní prokuratura žalobu, v níž současně vymezila skutkovou podstatu, provedla právní kvalifikaci skutku a navrhla trest. Její postavení bylo v tehdejší době silnější než soudy, přičemž prokuratura byla podřízena ministerstvu spravedlnosti. Obžaloba se v případě monstrprocesů dovolávala zpravidla těch nejtěžších obvinění odvozovaných z trestního řádu, jakými byla velezrada, příprava státního převratu, vyzvědačství, zavádění nezákonných metod vyšetřování nebo hospodářská sabotáž. Zpráva vypracovaná prokuraturou byla poté předložena náměstkovi ministra spravedlnosti, doplněna stanovisky Generální prokuratury a předsedy Státního soudu a pak předložena ministru spravedlnosti. Ten záležitost projednal a poté ji předal orgánům justice k provedení. Do přípravy a průběhu hlavního líčení mohli zasahovat vysocí straničtí představitelé, především prezident republiky K. Gottwald, dále akční výbory Národní fronty, Komise stranické kontroly ÚV KSČ a kromě specializovaných úřadů také různé bezpečnostní a trestní komise. Jednu z nejdůležitějších rolí v procesech plnila Státní bezpečnost, která po skončení války plnila nejen státně bezpečnostní službu, ale také zpravodajskou. Měla se soustředit mimo jiné na vyhledávání a odhalování nepřátel režimu a současně získávat k tomu účelu mezi obyvatelstvem své spolupracovníky a informátory a nasazovat své agenty nebo agenty provokatéry. Významně se podílela na přípravě politických i jiných procesů, stejně jako k tomu určené stranické orgány a často i nezávisle na jejich předběžném rozhodování. Tak mohla ovlivňovat i rozhodnutí vedoucích politických orgánů. Kromě StB se na přípravě podílelo také obranné zpravodajství. Jeho úkolem bylo získávat a prověřovat informace ke konkrétním osobám či skupinám osob ze všech oblastí působení a činnosti, včetně stranických orgánů. K těmto účelům proto využívalo širokou agenturní síť k provádění zpravodajské hry, aby byla vytvořena potřebná situace pro následnou perzekuci vybraných osob.

Postavení soudů bylo v mnoha ohledech závislé a také výrok soudního rozhodnutí předjímala tajná tzv. předporada, na které prokurátor a předseda senátu projednávali konkrétní případy. V případě monstrprocesů byl tento okruh osob ještě širší. Výsledek předporady byl pro hlavní líčení státního soudu, které ještě neproběhlo, závazný. Další předporada se obvykle konala po skončení důkazního řízení a závěrečných proslovech. Samotný průběh hlavního líčení, zejména u monstrprocesů, byl veřejným dramatem, ovšem s velmi pečlivě vybraným obecenstvem. Jednání mělo prostřednictvím rozhlasových vstupů otřást veřejným míněním. Na takový proces obvykle navazovaly procesy menšího či lokálního rozsahu, opět s předem připraveným scénářem.

Celý proces přípravy politických procesů se dál mimo ústavní orgány a nebylo tak možné do něj veřejně nijak zasahovat. Dlouho postrádal jakékoliv kontrolní mechanismy. Samotné trestní řízení probíhalo nezákonně, přičemž soudy musely akceptovat roli plnitelů politické vůle strany a nátlaku ze strany bezpečnostních orgánů. Zcela mimořádné bylo v průběhu hlavního líčení postavení prokurátora. Ten měl rozhodující vliv na celý průběh soudního stání a jeho návrhy pak bývaly zpravidla pro soudce závazné. Nicméně prokurátor se zase zodpovídal nadřízeným stranickým a do jisté míry i bezpečnostním orgánům a jejich poradcům, respektive strůjcům původního záměru žaloby, který byl po zapracování vtělen v oficiální žalobu. Naopak zcela marginální pozici měli během soudních řízení obhájci, zpravidla vybíraní předem a pečlivě prověřovaní. V podstatě nezpochybňovali řeč obžaloby, ani postup soudů, svého mandanta tak v podstatě nehájili, neboť se vznesená obvinění považovala již předem za prokázaná, po kterých musí následovat výrok soudu o trestu. Stěží tak mohla být řeč o nějaké nezávislosti soudnictví, zejména v zakladatelském období lidově demokratického režimu. V případě hlavního líčení s „protistátním spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským byl za hlavního prokurátora ustanoven nechvalně známý JUDr. Josef Urválek (1910–1979), který měl v té době již s podobnými procesy jisté zkušenosti. Přechodně po válce zastupoval žalobu v trestním řízení proti představitelům bývalé Národní obce fašistické Radolu Gajdovi (Rudolfu Geidlovi, 1892–1948) a právníku profesoru Rudolfu Dominikovi (1889–1951), dále proti botanikovi profesoru Karlu Dominovi (1882–1953), bývalému agrárnickému ministru obrany Františku Machníkovi (1886–1967) a pomáhal také připravovat obžalobu v procesu s bývalým protektorátním předsedou vlády Rudolfem Beranem (1887–1954) a některými členy jeho vlády (tehdy ještě v rámci retribučního soudnictví). Proslul ale především jako státní žalobce u nově zřízených státních soudů v politických procesech padesátých let 20. století: jednak v procesu s vedoucím pražské pobočky agentury AP, americkým novinářem Williamem N. Oatisem (1914–1997) „a spol.“ (1951), dále v procesu s dvanáctičlennou „bandou amerických špionů a teroristů“ Josefa Pavelky (v roce 1952), dále v procesu vedeném proti mužským církevním řádům v Československu (1950) a především v procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice,“ v čele s dr. Miladou Horákovou (1901–1950) v roce 1950.

Zpracováno podle:

BLÁHOVÁ, Ivana – BLAŽEK, Lukáš – BOŠTÍK, Martin – STARÁ, Tereza. Jménem republiky! Osm případů zvůle komunistické justice. Praha: Auditorium, 2015, s. 17–79.

KAPLAN, Karel. Československo v letech 1948–1953. Pomocný studijní text pro gymnázia. 2. část: Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: SPN, 1991, s. 72–92.

KAPLAN, Karel. Sovětští poradci v Československu 1949–1956. Edice: Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, sv. 14. Praha: ÚSD AV ČR, 1993, s. 8–42.

KAPLAN, Karel. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Edice: Archiv, sv. 66. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 11–269.

VAŠÁKOVÁ, Alžběta. Život Josefa Urválka [online]. Diplomová kvalifikační práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2018, s. 13–66. Vedoucí práce: Jan Županič [cit. 2020-05-15]. Dostupné na www: < https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/178375/>.

VOREL, Jaroslav – ŠIMÁNKOVÁ, Alena – BABKA, Lukáš. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl II. Edice: Sešity úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, sv. 9. Praha: ÚDV PČR, 2003, s. 224–234.