081–097 Fouňová

1 Lunga, Radek – Roháček, Jiří: Umlčené hlasy: rekviziční dokumentace zvonů českého, moravského a slezského pohraničí z let 1942–1943 = Zum Schweigen gebrachte Stimmen: Requisitionsdokumentation der Glocken der böhmischen, mährischen und schlesischen Grenzgebiete aus den Jahren 1942–1943. Překlad Stefan Bartilla. Druhé, doplněné vydání. Praha: Artefactum, 2021. 3 svazky (2063 s.). Epigraphica & sepulcralia. Monographica, 4.
2 Chvátal, Tomáš – Krčmář, Luděk: Obrazy z dějin českého zvonařství: rekviziční fotografie z první světové války ze sbírek Západočeského muzea v Plzni. Domažlice 2006. Nebo dokumentace Národního památkového ústavu.
3 Z literatury k obecnému základu o kampanologii možno využít: Gnirs, Anton: Alte und Neue Kirchenglocken. Wien 1917 (1924); Otte, Heinrich: Glockenkunde. Leipzig 1858; Walter, Karl: Glockenkunde, 1913; Schilling, Margarete: Glocken: Gestalt, Klang und Zier. Dresden 1988; Kybalová, Ludmila – Lunga, Radek – Vácha, Petr: Pražské zvony. S úvodní studií o zvonařství, výrobě zvonů a dějinách jejich výtvarné výzdoby. Praha 2005.
4 V tomto případě Státní okresní archiv Plzeň-sever (dále SOkA Plzeň-sever).
5 Tyto hodnoty jsou uváděny jako ideální poměr, ovšem každý zvonař měl svou osvědčenou recepturu, která se mohla v jednotkách lišit.
6 Národní archiv (dále NA), Zemský památkový úřad (dále ZPÚ), kart. 46.
7 Kromě mědi se rekvizice vztahovaly i na hliník, olovo, cín, nikl a železo. Po vyčerpání zásob se přistupovalo ke konfiskaci domácích předmětů nebo součástek z budov. Snímaly se zvony, hromosvody i krytiny střech, měděné kliky a kování u dveří a v neposlední řadě i varhanní píšťaly.
8 V Národním archivu je uložena korespondence farářů s C. k. zemským konzervátorským úřadem se snahami mnohé historické zvony uchránit. Konkrétně NA, ZPÚ, kart. 46.
9 Později se tato hranice posunula o 100 let a za památné byly považovány zvony do roku 1600.
10 K rekvizicím zvonů za první světové války také: Vácha, Petr: Rekvizice zvonů v Čechách v 1. světové válce. In: Zprávy památkové péče 74, 2014, 4, s. 310–313.
11 K dějinám Archeologické komise viz Marešová, Jana (ed.): Edice nedokončeného soupisu uměleckých památek politického okresu Pardubicko – Holicko – Přeloučského, napsal Václav Karel Vendl. Praha 2007, s. 10–13. Dále také Roháček, Jiří – Uhlíková, Kristina (edd.): Věda minulosti dnes. Statě k edičnímu zpřístupňování straších nepublikovaných odborných textů. Praha 2017, s. 67–85.
12 Vácha, Petr: Rekvizice zvonů v Čechách v 1. světové válce. In: Zprávy památkové péče 74, 2014, 4, s. 312.
13 Obtahy a překresy nápisů, pořízené pro soupisy památek, jsou uloženy ve fondech Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR.
14 Dne 9. ledna 1917 byla věž uvedena do původního stavu, několika vojáky pod dozorem šikovatele Josefa Smolíka.
15 (SOkA Plzeň-sever), Kronika fary Kralovice 1907–1961, s. 31–32.
16 Tamtéž.
17 Vácha, Petr: Hellichova dokumentace zvonů z let 1916–1918 (k 70. výročí úmrtí Jana Hellicha). In: Vlastivědný zpravodaj Polabí 34, 2000, s. 89.
18 Ne vždy dokázal zvonař sladit zvuk nového zvonu se starým, tudíž se přikročilo k přelití starého zvonu. V roce 1924 děkan Vaněk a Msgre Müller prostřednictvím Chrámového družstva vyzývali duchovní správce, aby se při pořizování nových zvonů radili a v případech, že nebylo možné zvony sladit, aby je prodali či směnili s jinou obcí. Tímto způsobem se podařilo mnoho zvonů zachránit. Dobrodinský, Jaroslav: Památková ochrana zvonů. In: Zprávy památkové péče XV, 1955. Praha 1955, s. 103.
19 Anordnung zur Durchführung des Vierjahresplans über die Erfassung von Nichteisenmetallen.
20 Přepravu zajišťovala Českomoravská Plavební akciová společnost labská.
21 Lunga, Radek: Rekvizice českých zvonů za 2. světové války. Dostupné na <http://pamatky.bcb.cz/Zvony/Rekvizice-ceskych-zvonu-za-2-svetove-valky> [20. 1. 2025].
22 Tamtéž.
23 Více k rekviziční dokumentaci Lunga, R. – Roháček, J.: Umlčené hlasy.
24 Publikováno například v Chvátal, T. – Krčmář, L.: Obrazy z dějin českého zvonařství.
25 NA, Státní památková správa (dále SPS), kart. 664, 666, 668, sign. 30, Památná místa. Zde: Lístkový katalog zvonů a Soupis zvonů.
26 Dále také NA, ZPU, kart. 46, sign. 21, Válečná sbírka zvonů, všeobecná korespondence 1915–1916 a 1917.
27 Wirth, Zdeněk: Pražský kalendář 1946. Kulturní ztráty Prahy 1939–1945. Praha 1945, s. 4.
28 Lunga, Radek – Vácha, Petr: Památková ochrana zvonů – ohlédnutí po pěti desetiletích. In: Zprávy památkové péče, ročník 69/2009, číslo 1, s. 3.
29 Z pramenů vyplývá, že pouze pět zvonů, rekvírovaných v roce 1942, bylo úspěšně navráceno na severní Plzeňsko.
30 ANM, Pachlova sbírka na zvonech, kart. 1–3.
31 Lunga, R. – Vácha, P.: Památková ochrana zvonů – ohlédnutí po pěti desetiletích. In: Zprávy památkové péče 69, 2009, 1, s. 4–5.
32 Rybička, Antonín: O českém zvonařství. Studie kulturní. Praha 1885, s. 18.
33 Chvátal, T. – Krčmář, L.: Obrazy z dějin českého zvonařství, s. 81–83.
34 Tamtéž, s. 86–89.
35 Tamtéž, s. 93.
36 Tamtéž, s. 122.
37 Tamtéž, s. 37.
38 Ignaz Hilzer (1810–1880) zakládá kolem roku 1840 slévárenskou dílnu ve Vídeňském Novém Městě, která se záhy stává jednou z nejvýznamnějších zvonáren v monarchii. To dokládá i titul K. k. vrchního zvonaře (K. und k. Hofglockengießer). Roku 1871 do podniku vstupuje jeho syn Petr Ignaz Hilzer.
39 Max Samassa z Lublaně (1862–1945). Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische. Dostupné na <https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_S/Samassa_Max_1862_1945.xml> [25. 2.2 023].
40 Rybička, A.: O českém zvonařství, s. 57.
41 Domečka, Ludvík – Sál, Ladislav František: Královéhradecko, 1. díl, 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého, Hradec Králové 1928, s. 99.
42 Důkazem bylo zrestaurování klatovského zvonu „Vondra“, který pukl v roce 1940.
43 Hrušková, Daniela: 120 let zvonařství rodu Manoušků. Praha: vlastním nákladem Petr Rudolf Manoušek, 2020.