43–62 Sedláčková

1 Základní prací k dějinám města Litoměřice zůstává Kotyza, Oldřich – Smetana, Jan – Tomas, Jindřich (edd.): Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997; pro srovnání obou práv Jireček, Hermenegild (ed.): Extrakt hlavnějších a přednějších artikuluov z práv Saských aneb magdeburských a Srovnání Práv Pražských s Právy magdeburskými, Spisy právnické o právu českém v XVI. století. Praha 1883, s. 98–147. Výčet prací k testamentární praxi např.: Jirková, Pavla: Testamentární praxe v Jihlavě v letech 1578–1624 (Testamenty jako prameny pro dějiny rodinných struktur, historickou demografii a sociotopografii), Praha 2011. Disertační práce, Ústav českých dějin, FF UK Praha; Vrtálková, Anna: Zbožné odkazy v testamentech olomouckých měšťanů v pozdním středověku, Olomouc 2015. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta; Holubová, Michaela: Kutnohorské knihy testamentů do roku 1620. (Diplomatická analýza pramenné základny), Hradec Králové, 2017. Diplomová práce. Katedra PVH a archivnictví, FF Univerzita Hradec Králové; Trnková, Eva: Kouřimská kniha testamentů z let 1488–1514, Hradec Králové 2024. Diplomová práce. Historický ústav. FF Univerzita Hradec Králové.

2 Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích (dále SOkA Litoměřice), Archiv města Litoměřice (dále AM Litoměřice), sign. IAf 2, Kniha posledních vůlí (1576–1621); sign. IBw 1, Kniha vzdání (1579–1724). Z dalších městských knih např. sign. IAh 1, Knihy sirotčí a inventářů (1599–1657), sign. IAg 1, Kniha smluv a porovnání dědických (1591–1729) aj. Z knih testamentů se dochovala i kniha předcházející sign. IAf 1, Kniha posledních vůlí (1527–1576), stejně jako následující sign. IBx 1, Kniha posledních vůlí (1622–1726), ad. K testamentární praxi vzniklo velké množství studií, proto odkazuji pouze na základní práci Hrubá, Michaela: „Nedávej statku žádnému, dokud duše v těle“. Pozůstalostní praxe a agenda královských měst severozápadních Čech v předbělohorské době. Ústí nad Labem 2002; Jíšová, Kateřina – Doležalová, Eva (edd.): Pozdně středověké testamenty v českých městech. Prameny, metodologie a formy využití. 2006. Zde uvedena další literatura.

3 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, Seznam kšaftů (nezpracované). Originály testamentů jsou uspořádány abecedně, proto při jejich citaci budu uvádět jméno kšaftujícího a rok pořízení testamentu. Při citování úryvků budu osobní jména transliterovat.

4 Opisy: Mariana Hlávková (1609), Valentin Nysl (1614), Zikmund Michalovský (1614), Anna Rambousková (1614), Matyáš Šiška jinak Šimeček z Cejnova (1619); dodatky: Ondřej Podškolský (1606), Kryštof Tybl (1613), Bartoloměj Mudrak (1615), Salomena Leofartka (1618); na jiném právě: Salomena Leofartka (na litoměřickém a na geblickém, oba z r. 1618).

5 Existovalo vícero způsobu skládání, ale převažuje jeden: jak horní, tak i spodní okraj archu přeložili směrem na střed a pak levou stranu, kde byl pevný okraj, doprava tak, aby na pravé straně zůstaly zhruba 4 cm, takto vzniklý pás se následně přeložil směrem doleva a zasunul dovnitř.

6 Z toho sedmnáct nese jednu pečeť, deset dvě a pouze u jednoho kšaftu se dochovaly tři pečeti.

7 Bohužel nemůžeme provést korekci s dochovanými otisky. Zdá se však, že u většiny případů koroborace odpovídala provedení, jen výjimečně narazíme na situaci, kdy se v koroboraci zmiňují tři pečetitelé, ale kšaft nese stopy pouze po jedné pečeti nebo naopak, kdy koroborace uvádí jen testátora, ale kšaft byl očividně zpečetěn dvěma pečetěmi. V tomto případě by se mohlo jednat o dvě shodné pečeti testátora, jak to dokládá kšaft Adama Jiskry.

8 Nedokážeme vždy rozeznat, zda šlo skutečně o vlastní pečetidlo nebo jej žena získala až po smrti svého manžela. Dochovaly se pouze tři kšafty s jednou pečetí testátorky. Naopak ve čtrnácti případech žena nedisponovala vlastním pečetidlem a požádala dva muže o přitisknutí jejich pečetí, u devíti kšaftů koroborace dokládá, že vedle testátorčiny pečeti (ať už její osobní
nebo zděděné po manželovi) byly přitisknuty pečeti dvou mužů.

9 Kšaft podepsala Anna Rambousková, Salomena Leofartová a Anna Trejtlarová. Obě poslední jmenované se podepsaly na dvou kšaftech, Salomena na právě litoměřickém a keblickém, a Anna v kšaftu z roku 1613 a 1625. Pouze ve třech případech je podpis testátora následován i dvěma spolupečetiteli a jednou je kšaft podepsán pouze dvěma dožádanými osobami, nikoli samotnou testátorkou.

10 „Pro hojnější pak toho ku právu, aneb kdež by koliv toho potřeba ukazovala, důvěření a jistotu tuto mou vůli anebo kšaft segritem mým sem upěčetil a v něm se vlastní rukou podepsal.“ (Václav Adamovic, 1621).

11 V rámci tohoto článku, kdy se nevěnuji obsahovému rozboru testamentů, se nebudu hlouběji zabývat ani těmito poznámkami, které jsou známy z přepisů do městských knih.

12 „Tento kšaft odeslán jest ku právu panu rychtáři a pánům kmetům města Litomierzicz nad Labem od urozené paní Anyžky Kaplirzowy ze Zdiaru, po Janowi Masstalkowi z Czizkowicz, Girzikowi Petrowi z Czižkowicz, Matiegowi Ssusterle, služebníku pana Waczlawa Kaplirze z Sulewicz ve čtvrtek po svatodušních svátcích anno 1603.“ (Anna Kaplířová ze Žďáru, 1603).

13 Např. „Tento kšaft spečetěný jest od Donata řezníka panu rychtáři a pánům kmetům podán (nad kterýmžto sobě moci pozůstavuje, dle oznámení jeho) v středu po neděli Exaudi léta 1606.“

14 K poměrně častým patří žádost kšaftujícího o zneplatnění předchozího kšaftu a ponechání si možnosti zrušit tento, pokud bude chtít svou závěť změnit. Někdy si kšaftující vzpomněl, že by rád něco doplnil, např. Matěj Dvořáček žádal, „aby manželka jeho po smrti v roce bratřině české pět kop míš. vydala.“ (Matěj Dvořáček, 1609). Zajímavé jsou informace procesního rázu, ty se však vyskytují zcela ojediněle, stejně jako dodatky informující nás o testamentární praxi, např. doklad o nošení pečetního prstenu, neboť když Jan Adamovic nechal přečíst svůj kšaft, sňav sám z ruky své cekryt, jej spečetiti žádal. (Jan Adamovic, 1616)

15 V případě, že kšaftující přinesl nový kšaft, byl mu předchozí vrácen.

16 Např. „Publikován k žádosti Anny, N. Donata řezníka pozůstalé manželky, a Lydmily, Kasspara Kocha manželky, v pondělí po památce Mistra Jana Husy léta 1606.“ (Donát řezník, 1606).

17 Rozboru této Knihy posledních vůlí se věnuji ve své disertační práci.

18 „Marusse Polakowa vedle resoluti J. M. C. zřízených pánů a rad nad apelacími složila jest k právu kšaft tento N. Mikulasse Hlawky feria 4 post Misericordias Domini anno 1610“ [28. dubna 1610], „kterýž i téhož dne přečten jest“.

19 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAf 2, Kniha posledních vůlí (1576–1621), fol. 133r.

20 V litoměřických kšaftech se setkáváme s používáním termínu „teta“ nejen v dnešním smyslu, ale mnohem častěji ve významu „neteř“.

21 Pro léta 1609–1611, kdy probíhal spor o kšaft Mikuláše Hlávky, srov. SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612).

22 6. února 1609. SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 50r.

23 Tamtéž, fol. 53r–53v.

24 Tamtéž, fol. 52v.

25 Tamtéž, zápis z 25. února 1609, fol. 53v–54r.

26 Tamtéž, fol. 54r.

27 Tamtéž, fol. 60v. Zde můžeme rozeznat, že se prosazuje hluboce zakořeněná představa o dědění ženské výbavy (grod) po ženské linii, ačkoli sami litoměřičtí měšťané se snažili tuto tradici zrušit již prostřednictvím privilegia Vladislava Jagellonského. Srov. SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. L 30 (12. března 1506)

28 21. března 1609 „k snažné žádosti“ Mariany došlo k odpečetění světničky a k inventování „některých svrškův“ po Mikulášovi. Bohužel nebyl pořízen soupis celého majetku, ale jen několika kusů nádobí, které byly poté vloženy do bílé truhly a odneseny do komory, kde Mariana spí. Než byla truhla zapečetěna, vyndali jedno umyvadlo s jednou měděnicí, tři malé misky a jednu hranatou polopinetní konvičku a dali to Marianě k užívání. Srov. SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAh 1, Knihy sirotčí a inventářů, fol. 77v–78r. Jednalo se pravděpodobně o osobní věci Mariany.

29 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 76v.

30 Tamtéž, fol. 83r–83v.

31 Do dnešního dne se dochovaly dva otisky sekretních pečetí, obou spolupečetitelů.

32 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 84r. Jan Polák okamžitě požádal o převzetí statku, ale z hlediska práva musel počkat, zda někdo nevloží odpor. To se také později stalo.

33 Tamtéž, zápis z 20. května 1609, fol. 87r.

34 S nimi jen ve věci statku po Mikulášovi Hlávkovi, neboť Maruše se jich 25. května 1609 zeptala, zda i oni zpochybňují kšaft Mariany a dostalo se jí záporné odpovědi, stejně jako od rychtáře a kmetů. Tamtéž, fol. 88v–89r.

35 Tamtéž, fol. 90r–90v.

36 Tamtéž, zápis z 26. června 1609, fol. 98r.

37 Tamtéž, fol. 118v–120v.

38 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. L 10 (19. září 1372).

39 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, Kopiář – kniha opisů privilegií a smluv z let 1235–1591, inv. č. 62/254 , fol. 95r–96v (český překlad), 96v–97v (přepsán latinský originál).

40 Druhá výsada přesně zněla, že pokud by měšťan zemřel bez uzavření kšaftu, pak má majetek připadnout na nejbližší pokrevní příbuzné zemřelého, tedy i v případě staroměstského práva tehdy platilo, že manželka nemá nárok na manželovu pozůstalost, pokud muž nekšaftoval.

41 18. listopadu 1609. SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 125r.

42 Tamtéž, fol. 135r.

43 Tamtéž, zápis z 29. ledna 1610, fol. 139r–140r.

44 Tamtéž, fol. 146r–146v.

45 Nařízení apelačního soudu bylo sepsáno 5. března. Tamtéž, fol. 150r a 156r.

46 Tamtéž, fol. 156r. Jedním ze svědků byl Vavřinec Světský, který měl mít kšaft doma. Tamtéž, fol. 154v–155r.

47 Tamtéž, fol. 156r. Další reformované nařízení apelačního soudu ohledně publikování Mikulášova kšaftu dorazilo 26. května. (tamtéž, fol. 162r) K tomu srov. Národní archiv (dále NA), fond Apelační soud v Praze (dále AS), inv. č. 129, Knihy ortelů (česká řada), rok 1610, fol. 43v–44r.

48 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 165v–166r.

49 Tamtéž, fol. 162r–162v. S tím souvisela i další další kauza o pokutu zmatku pro prázdné pře vedení. Tamtéž, fol. 201r, 208v, 212r–212v, 214v, 215r, 216v, 217v, 225r. 16. května 1611 vydán rozsudek, že Dorota Francová není Janu Polákovi povinna žádnou pokutou; tento ortel konfirmován 24. ledna 1612, srov. tamtéž, 235v–236r, 237r, 238r, 239r, 242v.

50 25. června byla zpečetěna akta do Prahy (tamtéž, fol. 167v), reformatum sepsáno 12. července (tamtéž, fol. 164v–165r), čteno 16. července (tamtéž, fol. 173v); srov. NA, AS, inv. č. 129, rok 1610, fol. 56r.

51 Tamtéž, fol. 133v–134r (14. prosince 1609), fol. 170v–171r (30. června 1610).

52 Tamtéž, fol. 203r–203v: „Poněvadž se to z Actum a Allegat této pře patrně vyhledalo a našlo, že předešle rychtář a kmeti dle práv a zvyklostí obyčejův města tohoto nad paměť lidskou užívajících k jednomu každému, kdož toho žádostiv byl, na kšafty jsou buď ve dne, neb v noci chodívali, je přijímali, vysvědčovali a rozsuzovali, jakož pak nařizování ouřadu šestipanského všemi třmi stavy království tohoto českého tímto sněmem jminulým též o kšaftích vším tím spůsobem, jakž předešle kmeti užívali, dosti obšírně a vejslovně na časy budoucí a věčné nařízeno jest…“

53 Napsán 9. srpna, publikován 26. srpna 1611. Již 11. června 1611 apelační soud potvrdil, že kšaft Mikuláše se při sepsání svého kšaftu „vedle vyměření práva Království českého zachoval“ a proto jej uznali za pořádný. NA, AS, inv. č. 129, rok 1611, fol. 10v–11r.

54 SOkA Litoměřice, AM Litoměřice, sign. IAg 1, Kniha smluv a porovnání dědických (1591–1729), fol. 134r–135r.

55 Tamtéž, sign. IAc 6, Knihy sentencí soudní (1608–1612), fol. 134r–135r.