Souběžně s procesem repatriace osob zavlečených do koncentračních táborů a nuceně nasazených v nacistickém Německu byl připravován i návrat trvale usedlých zahraničních krajanů – tzv. reemigrace. Myšlenkou se zabývala exilová vláda již během války. Reemigrační akce zapadala do plánu obnovení Československa ve formě „národního státu“. Z praktického hlediska měla řešit problém vylidnění pohraničních oblastí po vysídlení Němců a Maďarů.
Dne 31. června se vláda obrátila s výzvou k návratu do vlasti přímo na krajanské menšiny, přičemž jako první mělo být provedeno přesídlení horníků z Francie a Belgie dané ekonomickými potřebami země. Primární motivací krajanů byly hospodářské důvody, k nimž se přidávala národnostně-ideologická motivace, případně útisk ze strany majoritního obyvatelstva v některých zemích. Někteří krajané se začali vracet spontánně sami; organizovaná reemigrace proběhla po podepsání jednotlivých bilaterálních dohod s příslušnými státy v letech 1946 až 1950. Do ČSR reemigrovalo přes 200 tisíc zahraničních Čechů a Slováků, což ani zdaleka nenahradilo počet vysídlených Němců a Maďarů.