Středobodem československé zahraniční politiky během války bylo uznání předmnichovských hranic a zaručení celistvosti země. Po jejím skončení se však objevily i snahy přičlenit k obnovenému státu některá nová území. Jednalo se především o národnostně smíšené regiony Kladska, Hlubčicka a Ratibořska, které do 18. století patřily Českému království. Po prusko-rakouské válce se tato část Slezska stala součástí Pruska a později Německa.
Zlom nastal v roce 1945, kdy se tamní české obyvatelstvo domáhalo přičlenění k ČSR. Po válce totiž bylo celé Horní Slezsko připojeno k polskému státu, jenž začal s odsunem Čechů a Němců z těchto oblastí. Československá strana zdůvodňovala připojení Kladska a dalších území historickými vazbami, národnostním složením obyvatel či hospodářskými a vojenskými účely. Napjaté vztahy obou zemí ještě prohloubily územní nároky ohledně Těšínska. Československá armáda navíc obsadila Ratibořsko a připravovala zajištění Kladska. Spory eskalovaly v červnu 1945, kdy hrozil přímý ozbrojený střet. Po zásahu Sovětského svazu však došlo k uklidnění situace a Československo se nároků na slezská území vzdalo.
Kromě Čechů ve Slezsku požadovali připojení i Lužičtí Srbové. Podporu našli i u ministra informací Václava Kopeckého, jenž zvažoval, že přičlenění Lužice by mohlo být vnímáno jako kompenzace za ztrátu Podkarpatské Rusi.
1945, 24. květen, Praha
Žádost Lužickosrbského národního výboru v Budyšíně (se sídlem v Praze) ministru informací V. Kopeckému o podporu při připojení Lužice k Československu s přiloženým tištěným memorandem pro prezidenta E. Beneše a maršála Sovětského svazu J. V. Stalina.
NA, KSČ-ÚV (1945–1989) – 100/45, sv. 11, a. j. 196.