Sbírku tvoří výnosy ministerstva dopravy o vedení pamětních knih, pamětní knihy jednotlivých železničních stanic, některých služeben státní silniční dopravy a civilních letišť (většinou v opisech). Největší část sbírky tvoří pamětní knihy železničních stanic ČSD, které zavedli na základě výnosu ministerstva železnic ze dne 13. listopadu 1923.
Vedením kronik pověřili přednosty staničních úřadů. Jejich opisy každoročně odevzdávali Československému železničnímu archivu (právě tyto opisy jsou součástí sbírky). Vedení pamětních knih bylo v roce 1940 zrušeno. Při bombardování Prahy koncem druhé světové války došlo k jejich zničení. V roce 1945 byly výnosem ministerstva dopravy pamětní knihy železničních stanic obnoveny.
Železniční stanice měly povinnost zasílat opisy těchto pamětních knih Železničnímu archivu v Praze (od 1. 9. 1947 přejmenován na Dopravní archiv), který je z nich vytvářel sbírku. Záznamy v obnovených kronikách (respektive jejich opisech), které počínají obvykle rokem 1945 a končí v první polovině let padesátých (ojediněle jde o nepřetržité záznamy až do roku 1961). Tyto chronologické záznamy jsou v úvodu doplněny o stručnou historii stanice.
Výjimku představuje soubor pamětních knih stanic ČSD z Podkarpatské Rusi, jenž je vymezen lety 1918–1938 a u něhož můžeme vzhledem k historickému vývoji předpokládat, že se jedná o pozůstatek původní (za okupace zničené) sbírky staničních kronik.
V roce 1962 sbírku převzal Státní ústřední archiv v Praze (dnes Národní archiv) od ministerstva dopravy a spojů. Původně obsahovala také pamětní knihy paroplavby vedené služebnami Bratislava – Dunajské nábřeží a Bratislava – přístav, ty však byly delimitovány na Slovensko. Po rozpadu České a Slovenské federativní republiky byla v roce 1993 část sbírky obsahující 328 pamětních knih slovenských železničních stanic předána Slovenskému národnému archívu.
Většina písemností je psána v češtině, případně slovenštině, vyskytují se i písemnosti v němčině, ojediněle i v ruštině a ukrajinštině. Rozsah sbírky je 62 archivních krabic.