Konec války zastihl statisíce Čechoslováků mimo jejich vlast. Jednalo se především o lidi nasazené na nucené práce, vězně z koncentračních táborů, válečné zajatce a emigranty. Organizační zajištění návratu tzv. displaced persons (přesídlených osob) domů se stalo velkou výzvou pro československé úřady. Okamžitě po osvobození se mnozí vraceli do vlasti vlastními silami, úřady se však tomuto snažily bránit z důvodu bezpečnosti či hrozby zavlečení epidemií. Řízením repatriační akce bylo pověřeno Ministerstvo ochrany práce a sociální péče (MOPSP), při kterém vznikl 11. května Repatriační odbor. O čtyři dny později, 15. května, se konala ustavující schůze meziministerské komise pro koordinování repatriace. Repatriace probíhala v součinnosti se spojeneckými armádami; do péče o navrátilce na našem území se zapojilo velké množství dobročinných organizací. Zároveň se do svých domovů přesouvaly rozsáhlé skupiny cizích státních příslušníků zavlečených během války na naše území. Jejich návrat organizovaly repatriační mise domovských zemí.