Po skončení války začal jeden z největších přesunů obyvatelstva v českých zemích. Počáteční fáze osidlování území přiléhajícího k státní hranici s Německem, Polskem a Rakouskem trvala do poloviny září 1945, kdy na výzvu vlády odešlo do pohraničí přibližně 200 tisíc lidí. Tato fáze vyznačující se živelným charakterem a absencí centrálního řízení probíhala téměř současně s tzv. divokým odsunem Němců z Československa a s konfiskací jejich majetku. Do pohraničí se vraceli lidé, kteří jej opustili po připojení k Německu, následováni navrátilci z koncentračních táborů, z nuceného nasazení a ze zahraničních armád, ale i krajany přicházejícími na podnět čs. vlády z jiných zemí.
Na dekret prezidenta republiky ze 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení navazoval o tři dny později další, který vytvářel právní podmínky osidlování konfiskované zemědělské půdy. Konfiskovaný majetek byl spravován prostřednictvím národních správců pod dohledem příslušných okresních národních výborů, okresních správních komisí a dvou nově zřízených institucí – Fondu národní obnovy a Národního pozemkového fondu. Majetek se přiděloval fyzickým či právnickým osobám.