Zdroj: Rudolf Kaďorek, Vznik a vývoj Státního ústředního archivu v Praze, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954–2004, Praha 2004, s. 13–44.
Počátky ústředního archivu českého státu, na jejichž konci dnes stojí Národní archiv, lze najít již ve 12. století. Jeho vývoj probíhal ve dvou liniích. Za první linii můžeme považovat listinný archiv panovnického rodu Přemyslovců, dnes známý jako Archiv České koruny, s nejstarší dochovanou listinou z roku 1158. V polovině 18. století byl Archiv České koruny rozdělen na dvě části, vídeňskou a pražskou. K jejich opětovnému spojení došlo až mnohem později v Archivu země České. Ten nejprve v roce 1884 převzal pražskou část korunního archivu, vídeňská část byla do Prahy vrácena v roce 1920 v rámci provádění archivní rozluky s Rakouskem. Fond Archiv České koruny, který obsahuje celkem 2 824 listin z let 1158–1935, byl v roce 1977 uznán za kulturní památku a v roce 1988 jej vláda svým nařízením č. 132 ze dne 17. 8. 1988 prohlásila za národní kulturní památku.
Druhá linie vývoje ústředního archivu českého státu je úzce spojena s existencí ústředních správních institucí, počínaje českou královskou kanceláří, jejíž existence je doložena již ve 12. století. Vlastní archiv, dříve nazývaný stará registratura, je však doložen až k roku 1567. Název archivu odpovídal vždy názvu příslušné vrcholné instituce, která archiv spravovala. Počínaje 16. stoletím byl nejprve archivem české kanceláře a české komory, od počátku dvacátých let 17. století archivem starého českého místodržitelství, od roku 1749 archivem reprezentace a komory, od roku 1763 českého gubernia, od roku 1850 českého místodržitelství a konečně od roku 1919 archivem ministerstva vnitra.
Organizaci archivnictví nebyla až do roku 1918 věnována náležitá pozornost. Rakouská archivní reforma, provedená v letech 1894–1895, byla do vypuknutí první světové války realizována pouze částečně. Téměř ihned po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla kulturním odborem Národního výboru v Praze svolána na 20. 11. 1918 tzv. archivní anketa, což byla vlastně porada předních českých archivářů zabývající se organizací československého archivnictví. Z této porady vyplynul mimo jiné návrh na vytvoření všeobecného státního archivu v Praze (národního archivu), který měl vzniknout sloučením Archivu země České, místodržitelského archivu a Archivu Národního muzea. Myšlenku na vytvoření národního archivu se však kvůli kompetenčním sporům mezi tehdejším ministerstvem vnitra a Ministerstvem školství a národní osvěty nepodařilo během první republiky prosadit.
Po roce 1918 tak byla vytvořena pouze řada rezortních archivů, z nichž nejvýznamnější byly Archiv ministerstva vnitra, zřízený v roce 1919 z místodržitelského archivu (v roce 1950 byl jeho název změněn na Ústřední archiv Ministerstva vnitra), a Československý státní archiv zemědělský založený v témže roce při Ministerstvu zemědělství (od roku 1952 — Ústřední zemědělsko-lesnický archiv).
Okupací Československa a vytvořením protektorátu Čechy a Morava byly snahy o novou legislativní úpravu československého archivnictví na několik let přerušeny. Archivnictví přešlo pod německou správu, archivy vykonávaly za protektorátu svoji běžnou činnost, hlavní pozornost byla věnována záchraně archiválií před zničením.
Po skončení druhé světové války se otázka vytvoření jednotné archivní organizace dostala opět do popředí zájmu. Trvalo však ještě téměř deset let, než se dospělo k definitivnímu rozhodnutí. Postupem času se prosadila koncepce ministerstva vnitra, které navrhovalo vytvoření archivní organizace založené na principech zespolečenštění (zestátnění) všech archiválií a spisových celků, jednokolejnosti a decentralizace archivní služby. Podle této koncepce měla vzniknout síť archivů tvořená ústředním státním archivem, krajskými, okresními a místními archivy, které by spravovaly veškerý archivní materiál od nejstarší doby, přičemž řízení archivnictví by příslušelo rezortu ministerstva vnitra. Přípravou nové legislativní úpravy archivnictví byla pověřena Státní archivní komise, zřízená na základě vládního usnesení ze dne 9. 1. 1951 při prezídiu ministerstva vnitra. Na činnost Státní archivní komise bezprostředně navázala k 1. 11. 1953 nově zřízená archivní správa ministerstva vnitra, pod jejímž vedením probíhala poslední fáze archivní reformy. Mnohaleté úsilí o vytvoření jednotné archivní organizace bylo nakonec završeno 7. 5. 1954 přijetím vládního nařízení č. 29 o archivnictví. O tom, že provedení archivní reformy nebylo snadným úkolem svědčí i ta skutečnost, že se tak stalo nikoliv formou archivního zákona, ale jen mnohem stručnějším vládním nařízením.
Vytvoření Státního ústředního archivu k 1. říjnu 1954 vyhlásil náčelník archivní správy ministerstva vnitra Jaroslav Svoboda na slavnostním společném aktivu pracovníků bývalého Ústředního archivu ministerstva vnitra a Archivu země České, který se konal v pondělí dne 4. října 1954. Tento den se stal bezesporu významným mezníkem ve vývoji českého archivnictví: završoval mnohaleté období snah o vytvoření národního archivu. Samotný akt, spočívající v začlenění bývalého Archivu země České do Ústředního archivu ministerstva vnitra jako jeho nového oddělení a současné přejmenování archivu na Státní ústřední archiv však nelze považovat za změnu, která by okamžitě ovlivnila každodenní chod a činnost archivu i osudy jeho zaměstnanců. Bezprostředně nedošlo ani k zásadním personálním a organizačním změnám. Změny, ke kterým v důsledku vytvoření nové archivní organizace došlo, byly postupné a projevily se až v delším časovém horizontu. V souladu s vládním nařízením o archivnictví bylo vytvoření Státního ústředního archivu dovršeno přičleněním Ústředního zemědělsko-lesnického archivu k 1. lednu 1956.
O tom, že činnosti vykonávané Státním ústředním archivem organicky navazovaly na činnost jeho předchůdců, zejména Ústředního archivu ministerstva vnitra, svědčí skutečnost, že Státní ústřední archiv používal až do roku 1967 kancelářský a spisový plán ministerstva vnitra z roku 1950. Nový kancelářský a spisový plán byl vydán v prosinci 1967 s účinností od 1. 1. 1968. Spisový plán byl pak nejprve doplněn a upraven ke dni 1. 1. 1970, nové spisové plány byly vydány v letech 1975, 1992 a 2003.
Přestože Státní ústřední archiv zajišťoval po svém vzniku v podstatě stejné agendy jako jeho předchůdci, byla činnost archivu postupně ovlivňována především uplatňováním zásad platných pro řízení národního hospodářství. V celém archivnictví bylo zavedeno důsledné centrální plánování a archivní pětiletky; první byla vyhlášena v roce 1956 a poslední proběhla v letech 1986–1990. Postupně se měnily metody práce, individuální přístup byl důsledně nahrazován přístupem kolektivním, který byl uplatňován prakticky při všech činnostech archivu. Pro jednotlivé archivní činnosti byly archivní správou ministerstva vnitra zpracovávány a vydávány metodické pokyny a směrnice, závazné pro všechny archivy. Vytvoření jednotné archivní organizace přineslo také některé nové činnosti, například jednotnou evidenci archiválií, měnily se priority. Přednostně měly být zpřístupňovány fondy politické povahy z nejnovější a novější doby, především pak fondy týkající se dělnického hnutí a KSČ, dále fondy hospodářské a dokumenty odrážející socialistickou výstavbu. Tyto fondy musely být v plánech práce jednotlivých archivů zastoupeny minimálně 50–60%.
Charakteristickým rysem pro období bezprostředně před vznikem Státního ústředního archivu a pro první léta jeho existence byly časté kontroly a prověrky prováděné archivní správou ministerstva vnitra. Kontroly byly zaměřené na plnění plánu archivu, způsob řízení jednotlivých útvarů, organizaci práce, zavádění nových pracovních metod, dodržování pracovní disciplíny a kázně a aké, a to především, na personální a kádrovou situaci včetně mezilidských vztahů v jednotlivých pracovních kolektivech. Závěry z provedených kontrol a průzkumů přinášejí zajímavý pohled na činnost a situaci v archivu i některé zajímavé postřehy. Například závěry z průzkumu pracovišť Státního ústředního archivu provedeného ve dnech 5. až 27. 4. 1955 přinášejí na dvou místech konstatování, že nejlepší pracovní výkonnost mají pracovníci politicky nejslabší a s horším kádrovým profilem.
Při těchto kontrolách a průzkumech byla zjištěna vždy řada nedostatků, celkové vyznění provedené kontroly však nikdy nebylo zcela negativní. Prověrky byly jedním z nástrojů, kterými archivní správa vykonávala svou řídící funkci vůči Státnímu ústřednímu archivu danou statutem z dubna 1955, a kterými byly do praxe zaváděny ideové a ideologické stránky archivní reformy.
Archivní dokumenty, vztahující se k počátkům existence Státního ústředního archivu, obsahují řadu zajímavých informací a poznatků, z nichž některé z dnešního pohledu a poněkud vytržené z dobového kontextu působí až kuriózním dojmem. Příkladem může být případ rozšiřování pornografických obrázků, projednávaný v říjnu 1955, nebo nález tiskovin protistátního obsahu, objevených 2. ledna 1956 při pořádání fondu Lesní ředitelství kanonie premonstrátů v Milevsku.
Postavení Státního ústředního archivu vymezoval statut vydaný rozkazem ministra vnitra č. 32/1955 ze dne 28. 4. 1955, podle kterého byl archiv vědecko-výzkumným ústavem ministerstva vnitra, jemuž byly svěřeny do odborné archivní péče soubory archivního materiálu, fondy (sbírky) ústředních úřadů, orgánů a institucí. V čele archivu stál vedoucí, jmenovaný náměstkem ministra vnitra na návrh náčelníka archivní správy.
Úkolem vedoucího archivu, podle tohoto statutu, bylo především řídit a organizovat činnost Státního ústředního archivu podle směrnic a pokynů archivní správy ministerstva vnitra. Kádrová opatření v archivu byla v pravomoci náčelníka archivní správy, který je měl provádět ve spolupráci s vedoucím archivu. Nově byla vytvořena funkce vědeckého vedoucího, jehož úkolem bylo zastupovat vedoucího archivu, řídit archivně vědeckou a výzkumnou činnost jednotlivých oddělení, organizovat a řídit vědecko-odborné porady, spolupracovat s vědeckými institucemi, organizovat propagaci archivních dokumentů prostřednictvím výstav, tisku apod.
Statut z roku 1955 platil až do roku 1970, kdy byl výnosem ministra vnitra ČSR s účinností k 1. 4. 1970 nahrazen statutem novým. Ačkoliv se koncem 60. let objevily poměrně radikální návrhy na nové vymezení postavení Státního ústředního archivu, a to i ve vztahu k archivní správě ministerstva vnitra, nově schválený statut byl nakonec podstatně umírněnější. Postavení archivu jako vědecko-výzkumného ústavu ministerstva vnitra ČSR se sice nezměnilo, ale byl označen jako zálohová rozpočtová organizace přímo podřízená ministerstvu vnitra ČSR.
Oproti statutu z roku 1955 bylo posíleno postavení ředitele archivu. Jeho úkolem bylo řídit práci archivu, zastupovat archiv navenek ve vnitřních i mezinárodních stycích a jednat jeho jménem. Mezi kompetence ředitele, které statut výslovně zmiňoval, patřilo přijímání a propouštění pracovníků archivu včetně jmenování a odvolávání vedoucích oddělení. Vnitřní organizace archivu byla ve statutu zmíněna jen obecně. Podrobnou organizaci měl stanovit organizační řád, který však nakonec nebyl vydán, připraven byl pouze jeho návrh.
Po schválení archivního zákona č. 97/1974 Sb., který nahradil vládní nařízení o archivnictví z roku 1954, byl s účinností od 1. 3. 1976 vydán nový statut, podle něhož byl Státní ústřední archiv ústavem ministerstva vnitra, které jej přímo řídí a spravuje. Státnímu ústřednímu archivu bylo ponecháno postavení hlavního vědeckovýzkumného pracoviště v oblasti archivnictví a příbuzných vědních oborů v Československé republice.
V návaznosti na statut byl k 15. 10. 1977 vydán i organizační řád, doplněný v roce 1983 zvláštním dodatkem k zabezpečení příprav obrany. Připravovaná novela statutu a organizačního řádu archivu v 2. polovině 80. let nebyla realizována. Výnosem ministra vnitra č. 4 ze dne 31. 12. 1993 byla zřízena sekce archivní správy při civilně správním úseku ministerstva vnitra, jejíž organizační součástí se stal také Státní ústřední archiv a sedm státních oblastních archivů. Organizační řád sekce archivní správy civilně správního úseku ministerstva vnitra byl vydán v květnu 1994. Státní ústřední archiv se stal přímou součástí ministerstva vnitra, neměl právní subjektivitu, ani vlastní statut a organizační řád. Tato situace trvala až do 31. 7. 2002, kdy se v rámci provádění reformy veřejné správy stal Státní ústřední archiv podle zákona č. 320/2002 Sb. od 1. 8. 2002 samostatnou organizační složkou státu přímo řízenou ministerstvem vnitra. Organizační řád Státního ústředního archivu byl vydán pokynem ředitelky č. 18 dne 16. 9. 2003.
Během padesáti let své existence prošel Státní ústřední archiv několika většími reorganizacemi a celou řadou drobných organizačních změn. Celkově však jeho organizační vývoj lze hodnotit jako poměrně plynulý a konsistentní. Podle statutu z roku 1955 se Státní ústřední archiv organizačně členil na pět oddělení (vnitřní oddělení, I. oddělení — pro období ČSR a socialistickou výstavbu, II. oddělení — pro období kapitalismu, III. oddělení — pro období feudalismu, IV. oddělení — stavovsko-samosprávné) a dvě skupiny (pro archivní konzervaci a techniku a pro studovnu a knihovnu). K 1. 1. 1956 byl do archivu začleněn bývalý Ústřední zemědělsko-lesnický archiv jako nové V. oddělení. K 1. 7. 1959 došlo ke sloučení III. a IV. oddělení; to bylo provedeno nejprve organizačně, k sestěhování obou oddělení do jedné budovy došlo až v roce 1961. Zemědělsko-lesnické oddělení se tak stalo IV. oddělením a toto označení mu zůstalo až do roku 1996, kdy bylo zrušeno. V roce 1967 se v rámci I. oddělení ustavila pracovní skupina pro archivní fondy po roce 1945. V tomto roce došlo také k ustavení čtyř odborných komisí, jejichž úkolem bylo seznámit se s problematikou archivu podle svého zaměření a projednávat a navrhovat opatření vztahující se k této problematice. Konkrétně byly ustaveny komise: metodická, skartační, ediční a publikační a komise pro ochranu a konzervaci archivního materiálu. K 1. 11. 1968 bylo ze skupiny pro fondy po roce 1945 vytvořeno nové samostatné V. oddělení, přičemž již počátkem roku 1969 byl usnesením gremiální porady v rámci V. oddělení vytvořen skartační úsek, který tvořili tři pracovníci. V roce 1969 došlo k další změně v číslování oddělení, když se ze III. oddělení (fondy do roku 1848) stalo oddělení I. a dosavadní I. oddělení (1918–1948) se stalo III. oddělením.
Organizační řád vydaný 15. 10. 1977 stanovil v čl. 5 nové organizační uspořádání a pracovní náplň jednotlivých oddělení. Archiv se organizačně členil na osm oddělení. V zásadě nešlo o novou organizační strukturu, organizační řád potvrdil členění prakticky používané od počátku 70. let.
K dalším dílčím změnám v organizaci Státního ústředního archivu došlo ve 2. polovině 80. let 20. století. V lednu 1986 se z VIII. oddělení vyčlenil úsek ředitele jako nové IX. oddělení, ale v roce 1990 byl úsek ředitele začleněn zpět do VIII. oddělení. K 1. 1. 1986 byla studovna vyčleněna z VI. oddělení a začleněna do oddělení II. V rámci VI. oddělení (knihovna) byl od 1. 1. 1987 ustaven úsek automatizace a od 15. 1. 1990 i úsek ediční. K 1. 4. 1990 vzniklo z těchto úseků nové IX. oddělení (oddělení informatiky). 26. dubna 1990 byla ustavena Komise konzervátorů při Státním ústředním archivu v Praze, jakožto poradní orgán vedení archivu pro odborné problémy fyzické péče o archiválie. V souvislosti s přestěhováním Státního ústředního archivu do nového Archivního areálu v Praze na Chodovci byla k 1. 1. 1997 vyhlášena nová vnitřní organizace archivu. Již k 1. 7. 1996 však bylo příkazem ředitele č. 3 zřízeno nové oddělení archivních fondů nestátní provenience a archivních sbírek. Novou organizační strukturu platnou od 1. 1. 1997 tvořil úsek ředitele a jedenáct oddělení: (1. oddělení — oddělení feudalismu, 2. oddělení — oddělení státní správy a zemské samosprávy 1848–1918, 3. oddělení — oddělení státní správy 1918–1945/1948. 4. oddělení — oddělení státní správy 1945/1948–1989/1992, 5. oddělení — oddělení státní správy po roce 1989 a předarchivní péče, 6. oddělení — oddělení fondů nestátní provenience, 7. oddělení — oddělení badatelského využívání archiválií, 8. oddělení — oddělení informatiky, 9. oddělení — knihovna, 10. oddělení — technické středisko, 11. oddělení — ekonomicko provozní oddělení).
Oddělení byla nově číslována arabskými číslicemi. V nové organizaci se již neobjevilo zemědělsko-lesnické oddělení, které bylo zrušeno a jeho fondy začleněny do příslušných odborných oddělení. V říjnu 2002 bylo ustaveno nové 12. oddělení (foto-, fono-, kinodokumentů, tisku a public relations), které vzniklo z dosavadního úseku 6. oddělení pro správu foto-, fono-, a kinodokumentů, edičního úseku (vyčleněn z 8. oddělení) a podatelny (vyčleněna z útvaru ředitele). Nový organizační řád byl vydán v roce 2003.
Reorganizace archivnictví prováděná v 50. letech minulého stolení, jejíž součástí bylo vytvoření Státního ústředního archivu, byla postupně doprovázena personálními změnami, které byly ovlivněny změněnými společensko-politickými poměry po únoru 1948. Pro některé pracovníky se reforma archivnictví stala odrazovým můstkem jejich další archivní kariéry, jiní naopak byli nuceni z archivů odejít. Při rozhodování o obsazování vedoucích míst nebyla vždy rozhodujícím kritériem odborná hlediska, neméně důležité, ba někdy rozhodující, byly politické názory a politická spolehlivost příslušného pracovníka. Personální, kádrovou i generační výměnu, ke které v archivnictví došlo, by bylo možné dokumentovat a doložit desítkami zajímavých a pohnutých osudů jednotlivých archivářů, z nichž některé byly až tragické a velmi bolestné.
Prvním vedoucím (titul ředitel byl používán až od roku 1967) nově vytvořeného Státního ústředního archivu se stal dosavadní vedoucí Ústředního archivu ministerstva vnitra Josef Hron. Současně byl ke dni 1. 10. 1954 novým vedoucím IV. oddělení (bývalý Archiv země České) jmenován Josef Nuhlíček. K zásadní výměně na vedoucích místech došlo až v průběhu roku 1955. Nejdříve byl v březnu z funkce odvolán Josef Hron a jmenován vedoucím 1. oddělení (pro období ČSR a socialistickou výstavbu). Novým vedoucím archivu byl k 1. 4. 1955 jmenován Rudolf Rejman, dosavadní asistent katedry marxismu-leninismu Univerzity Karlovy. Současně byla vytvořena nová funkce vědeckého vedoucího archivu, jímž se stal dosavadní vedoucí IV. oddělení (stavovsko-samosprávné) Josef Nuhlíček. K výměně ve funkcích vedoucích oddělení došlo koncem září 1955, kdy byli odvoláni vedoucí I. a II. oddělení a vedoucí skupiny konzervace a techniky. Noví vedoucí oddělení byli jmenováni k 26. 9. 1955.
Systém řízení formou dvou vedoucích, zavedený v roce 1955, se udržel až do roku 1966, kdy byla funkce vědeckého vedoucího archivu zrušena. Josef Nuhlíček se vrátil na své původní místo ředitele Státního archivu Praha a Rudolf Rejman odešel v roce 1967 v rámci mezinárodní výměny odborníků do Tanzánie na místo ředitele tamního Národního archivu.
Novým ředitelem byl v dubnu 1967 jmenován Zdeněk Šamberger, dosavadní vědecký vedoucí archivní správy ministerstva vnitra. Ve své funkci usiloval především jak o zlepšení postavení archivu jako instituce (dosud platný statut z roku 1955 již dávno neodpovídal skutečnému významu archivu jako ústřední instituce) tak o nové vymezení působnosti vůči archivní správě ministerstva vnitra. Koncem 60. let bylo zvažováno, ale nakonec nerealizováno, vyčlenění archivnictví z rezortu vnitra a jeho přičlenění k předsednictvu vlády. V roce 1970 byl Zdeněk Šamberger v souvislosti s prověrkami odvolán z funkce ředitele a řízením archivu byl od 1. 8. 1970 pověřen a k 1. 1. 1971 novým ředitelem jmenován jeho zástupce a dosavadní vedoucí II. oddělení Jaroslav Vrbata, který funkci ředitele zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 1991.
Od 30. 5. 1991 do 30. 4. 1992 byl pověřen řízením archivu vedoucí I. oddělení Ladislav Pecháček, kterého v této funkci nahradil v květnu 1992 dosavadní náměstek ředitele archivu Vácslav Babička. Nejdůležitější činností, které se po svém jmenování ředitelem věnoval, byly úkoly související s výstavbou Archivního areálu v Praze na Chodovci (ta byla zahájena právě v roce 1992) a s přestěhováním archiválií do nového Archivního areálu. Jeho dílem je i nová vnitřní organizace archivu platná od roku 1997. Úplného dokončení Archivního areálu a jeho slavnostního otevření v roce 2001 se však zúčastnil již jako ředitel odboru archivní správy ministerstva vnitra (jmenován v roce 2000). Dne 1. 5. 2000 byla řízením archivu pověřena a od 1. 8. 2000 novou ředitelkou jmenována dosavadní vedoucí 2. oddělení Eva Drašarová.
Personální stav archivu procházel od roku 1955 plynulým vývojem bez větších výkyvů, i když počty pracovníků (respektive počet systemizovaných míst) ne vždy odpovídaly skutečným potřebám archivu. K 1. 4. 1955 měl archiv celkem 75 zaměstnanců, z toho 32 žen a 43 mužů. Do roku 1958 počet pracovníků stoupl na 85 při 92 systemizovaných místech. V roce 1961 došlo ke snížení systemizace na 85 míst při současném poklesu počtu zaměstnanců na 77. Tento stav, alespoň pokud jde o počet systemizovaných míst (počet pracovníků kolísal mezi 73–84), zůstal v podstatě zachován až do 2. poloviny 60. let, kdy se v roce 1968 počet systemizovaných míst zvýšil na 94. K výraznějšímu nárůstu počtu systemizovaných míst došlo až koncem 70. let, v roce 1980 se jejich počet zvýšil na 97. Nejvyššího počtu zaměstnanců dosáhl Státní ústřední archiv v roce 1996, kdy zaměstnával při celkovém počtu 162 systemizovaných míst 182 pracovníků, z nich ovšem někteří pracovali na zkrácený úvazek. Důvodem tohoto navýšení však nebylo posílení odborné činnosti archivu, ale převedení míst správců budov, uklízeček, topičů a ostrahy do stavu archivu, ke kterému došlo v důsledku reorganizace prováděné na ministerstvu vnitra. Od roku 1997 dochází k postupnému snižování systemizovaných míst i počtu pracovníků, jejichž počet klesl v roce 2003 na 145. Nárůst počtu pracovníků, ke kterému průběžně docházelo, většinou neodpovídal potřebám archivu, což je patrné, srovnáme-li jej s nárůstem počtu převzatých běžných metrů archiválií a celkové metráže archivu. Zatímco v roce 1956 připadalo na 1 pracovníka (myslí se každého pracovníka, nejen odborného archiváře, tedy i topiče, uklízečky atp.) v průměru 522 bm archiválií, v roce 2003 to bylo již 776 bm.
Státní ústřední archiv se rovněž musel vyrovnávat, alespoň v prvních letech po svém vzniku, s poměrně vysokou fluktuací. Ta byla způsobena špatným či nevhodným pracovním prostředím (prašnost, vlhkost, nevytápěné depozitáře), fyzicky namáhavou a někdy i stereotypní prací (častá stěhování) a také nižšími příjmy. Pro zajímavost lze uvést, že v roce 1962 se hrubá mzda v archivu pohybovala od 900 do 2 400 Kčs a průměrný hrubý měsíční příjem činil cca 1 440 Kčs. Dalším důvodem mohl být zdravotní stav některých pracovníků. R. Rejman ve své zprávě z listopadu 1955 uvádí, že prokazatelně nemocno je 45 pracovníků archivu, což je více než 60% všech zaměstnanců. V letech 1954–1963 odešlo z archivu celkem 59 pracovníků. V některých případech se jednalo o odchod vynucený, ale celkem 26 pracovníků odešlo i přesto, že se je archiv snažil udržet. Postupem času se pracovní podmínky zlepšovaly, i když k zásadnímu obratu došlo až relativně nedávno v souvislosti s dokončením nového Archivního areálu v Praze 4 — Chodovci. Současní pracovníci Národního archivu tak dnes mohou pracovat v moderním a příjemném prostředí, které má obdobu jen v několika zemích světa.
Státní ústřední archiv převzal a bezprostředně navázal na velmi neutěšenou prostorovou situaci Ústředního archivu ministerstva vnitra. Získání budovy bývalého Archivu země České a prostor využívaných bývalým Ústředním zemědělsko-lesnickým archivem v budově ministerstva zemědělství na Těšnově tuto situaci nijak výrazně neovlivnilo, ačkoliv oba objekty patřily k těm lepším, modernějším a relativně dobře vybaveným. Platilo to zejména o účelové archivní budově Archivu země České postavené v letech 1929–1933, ačkoliv i ta si postupem času vyžádala technicky i finančně náročnou rekonstrukci a přestavbu.
Během rekonstrukce, která probíhala od počátku osmdesátých let 20. století, byly opraveny jednotlivé depozitáře včetně instalování klimatizace, v roce 1986 byla dokončena rekonstrukce původních trezorových prostor Archivu České koruny, v letech 1987–1990 probíhala výstavba nového trezoru, který byl slavnostně otevřen 30. května 1990 za účasti prezidenta republiky Václava Havla. Značná pozornost byla věnována vybudování konzervátorského pracoviště včetně ateliéru pro snímkování archivních dokumentů a fotografického ateliéru. V roce 1995 byla zřízena audiovizuální místnost pro 30 osob.
Prostory, které využívalo zemědělsko-lesnické oddělení v budově ministerstva zemědělství na Těšnově působily stabilizovaným dojmem pouze na první pohled.
Již samotné umístění archivu v suterénním prostoru budovy, nacházející se navíc v záplavovém pásmu bylo velmi riskantní, nehledě na nejrůznější potrubí procházející přímo archivními depozitáři. Další nedostatky, jako chybějící pořádací místnost, nedostatečné sociální a hygienické zázemí, stísněné kancelářské prostory, se postupem času podařilo alespoň částečně odstranit. Koncem 50. let musel archiv čelit snahám ministerstva zemědělství a lesního hospodářství o vystěhování depozitářů, neboť ministerstvo zamýšlelo v těchto prostorách vybudovat krytový prostor pro asi 500 osob. Kapacita depozitáře (asi 5 000 bm) se rovněž ukázala pro potřeby zemědělsko-lesnického oddělení jako nedostatečná a archiv byl nucen hledat další prostory pro ukládání fondů a sbírek.
Budova archivu v Karmelitské č. p. 2 v Praze. Archiv ji využíval v letech 1954–2001. Postupně byly k tomuto účelu využívány depozitáře v kryptě pod sv. Mikulášem na Malé Straně, budova bývalé věznice v Mladé Boleslavi, bývalý zámek a později škola v Jindicích, sýpka v Ruzyni a zámek v Adršpachu.
Koncem 70. a počátkem 80. let 20. století došlo v budově ministerstva zemědělství k několika haváriím, při nichž byly prostory archivu opakovaně vyplaveny vodou, došlo k poškození části zde uložených archiválií, z nichž ty nejvíce zasažené bylo nutno později vyskartovat. Největší živelní katastrofou pro archivní prostory na Těšnově byla pak srpnová povodeň v roce 2002, v té době však prostory již využíval správní archiv ministerstva zemědělství.
Státní ústřední archiv se snažil svou prostorovou situaci řešit průběžnou údržbou stávajících depozitářů a získáváním nových objektů, vhodných pro ukládání přejímaných archiválií, a v první řadě snahou o výstavbu nové účelové archivní budovy. V roce 1956 využíval archiv celkem sedm budov, jejich počet však neustále stoupal: v roce 1961 to bylo deset budov, koncem šedesátých let dvanáct, v polovině let sedmdesátých patnáct a v polovině osmdesátých let to bylo již osmnáct objektů. Jejich údržba, kterou archiv zajišťoval ve spolupráci s příslušnými útvary ministerstva vnitra, byla finančně i časově nesmírně náročná, neboť ve většině případů šlo o starší objekty ve špatném technickém stavu a pro ukládání archiválií nevhodné. Z pohledu archivu bylo nevýhodu i to, že některé byly od Prahy velmi vzdálené (až 200 km — Broumov, Adršpach), další byly památkově chráněné (klášter v Břevnově, Karmelitská 2, Loretánská 6, zámek v Mníšku pod Brdy), což provádění stavebních úprav značně komplikovalo. Archiv se i za této situace snažil zajišťovat pro uložení svých archiválií co nejlepší podmínky a podařilo se mu dosáhnout řady dílčích úspěchů. K nim je možno řadit vybavení dolní krypty pod sv. Mikulášem třípodlažní kovovou konstrukcí koncem 50. let, adaptaci zámku v Adršpachu provedenou ve 2. polovině 70. let či výše zmíněnou rekonstrukci objektu na třídě M. Horákové.
Prostorová situace se stala kritickou na přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy archiv vyčerpal všechny prostorové rezervy a musel téměř úplně omezit přejímání nových archiválií. V roce 1991 byl archiv dislokován v celkem 19 objektech, z nichž 11 bylo v Praze a 8 bylo umístněno mimo Prahu. Z tohoto počtu bylo 12 objektů pronajatých a z 9 dostal archiv výpověď. Velkou zatěžkávací zkouškou se pro archiv stalo počátkem devadesátých let 20. století převzetí archivů ÚV KSČ a Ústavu marxismu-leninismu (na základě zákona č. 496/1990 Sb. o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR). Prostorovou situaci archivu zkomplikovalo i provádění zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, na jehož základě musel archiv vyklidit depozitáře v klášterech v Břevnově a Broumově. Při hledání východiska z kritické prostorové situace archivu byla zvažována nejrůznější řešení, mimo jiné provedení rozsáhlé vnitřní skartace ve fondech či výstavba meziarchivu. Stále zřetelněji se však ukazovalo, že jediným skutečně možným, efektivním a perspektivním řešením dlouhodobě neúnosné situace může být pouze výstavba nového archivního areálu. Myšlenka výstavby archivního areálu nebyla nová. Již Archiv ministerstva vnitra se od roku 1931 pokoušel prosadit výstavbu účelové archivní budovy v Praze — Bubenči, bohužel však neúspěšně. Státní ústřední archiv se po svém vzniku několikrát pokusil tuto myšlenku oživit, avšak k systematičtějším snahám došlo až na přelomu 60. a 70. let 20. století. V roce 1973 předložil tehdejší ředitel archivu Jaroslav Vrbata archivní správě návrh koncepce na výstavbu archivního areálu. Na základě návrhu byla v polovině sedmdesátých let vypracována přípravná studie k investičnímu záměru na výstavbu Ústředního archivního areálu v Praze. Součástí areálu podle předloženého, ale nakonec nerealizovaného záměru, se měl stát kromě Státního ústředního archivu, Státního oblastního archivu v Praze a Archivu hlavního města Prahy také Ústřední archiv správní a vědeckovýzkumné středisko, Ústřední laboratoře, Střední archivní škola a Středisko pro odborné doškolování pracovníků archivů všech stupňů.
Na prosazování myšlenky výstavby archivního areálu se významnou měrou podíleli také členové pobočky České vědecko-technické společnosti ustavené při Státním ústředním archivu v roce 1972. Ti shromáždili velké množství poznatků o archivních novostavbách ve světě a podíleli se na přípravě podkladových materiálů, potřebných k vypracování projektu. Rozhodujícím impulsem pro výstavbu se stalo vládní usnesení č. 321 ze dne 9. 12. 1987, které uložilo ministru vnitra zabezpečit přípravu předprojektové a projektové dokumentace pro výstavbu budovy Státního ústředního archivu a Státního oblastního archivu v Praze tak, aby stavba mohla být zahájena v období 1990–1995, a zejména pak usnesení vlády ČR č. 213 ze dne 26. 6. 1991 ke komplexnímu rozboru stavu archivnictví v České republice, které uložilo ministru financí ve spolupráci s ministrem vnitra zabezpečit v rozpočtu ministerstva vnitra finanční prostředky potřebné pro výstavbu archivního areálu v Praze.
První dva depotní bloky byly dokončeny 31. prosince 1994 a 1. ledna 1995 byl zahájen jejich zkušební provoz. Slavnostní otevření této části archivního areálu proběhlo 7. 4. 1995. Již 3. 1. 1995 bylo zahájeno největší stěhování v dějinách archivu. Do konce roku 1998 bylo z 13 dosud užívaných objektů archivu přestěhováno celkem 64 617 bm archiválií (toto množství archiválií bylo převezeno celkem 1 565 nákladními auty).
Dne 16. ledna 1995 byl zahájen provoz dvou unikátních dezinfekčních komor, sloužících především ke sterilizaci archiválií napadených plísněmi. Do konce roku 2003 prošlo těmito komorami celkem 32 217 bm archiválií (z toho 27 818 bm archiválií Státního ústředního archivu a 4 399 bm archiválií jiných archivů a institucí). V současné době se dezinfekční komory využívají i při odstraňování škod způsobených povodní v roce 2002.
V roce 1997 byl dokončen třetí depotní blok a pokračovala výstavba provozně technického objektu. Ten byl dokončen s několikaletých zpožděním v roce 2001 a slavnostně otevřen ve dnech 25. a 27. září 2001.