Růžena Vacková byla v roce 1990 částečně a v roce 1993 plně rehabilitována. V roce 1992 jí byl prezidentem republiky in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.
...
Růžena Vacková se narodila 23. 4. 1901 ve Velkém Meziříčí. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) a stala se docentkou archeologie.
Za války se aktivně zapojila do odbojové činnosti např. přenášením tajné vysílačky. V roce 1945 byla zatčena a vězněna v Praze na Pankráci.
Po válce se věnovala vědecké činnosti a v roce 1947 byla, jako druhá žena v Československu, jmenována mimořádnou profesorkou. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru UK zúčastnila protikomunistického pochodu studentů na Hrad. Toto gesto neuniklo pozornosti nového režimu. Nejprve jí byla zakázána přednášková činnost a v únoru 1952 byla zatčena. Dne 13. června 1952 byla společně s dalšími obviněnými odsouzena Státním soudem za velezradu a vyzvědačství k 22 letům vězení.
Ve vězení se stala morální oporou svým spoluvězeňkyním, které díky její podpoře i osobnímu vzoru dokázaly vydržet mnohdy nesnesitelné podmínky. Na protest proti neúnosným podmínkám a zacházení ve věznicích držela v průběhu let celkem třikrát hladovku. Odmítala žádosti o amnestii.
Nejvýraznějším činem, k němuž se Růžena Vacková společně s dalšími spoluvězeňkyněmi odhodlala, bylo napsání dopisu generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi. V tomto dopise popisuje stav československého vězeňství, zejména neúnosné podmínky ve vězeních, uvádí, že i když Československo přistoupilo k Chartě OSN, nejsou zde dodržována základní práva vězňů.
Na svobodu byla propuštěna jako jedna z posledních politických vězeňkyň až v roce 1967. Přestože „návrat do každodenního života“ pro ni musel být nesmírně komplikovaný, již v roce 1968 se stala členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. Vzhledem k jejímu životnímu postoji nepřekvapí, že již v lednu 1977 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77.
Růžena Vacková zemřela dne 14. prosince 1982 ve věku 81 let.