Metody konsolidace křehkých pórovitých voskových pečetí

Listinné sbírky a fondy patří k nejcennějším předmětům uchovávaným v paměťových institucích. Nedílnou součástí většiny středověkých i novověkých pergamenových listin jsou přitom voskové pečetě. Připojená a nepoškozená pečeť bývala podmínkou právní platnosti listiny, pečetní obrazy jsou kromě toho cenným zdrojem informací při studiu heraldiky, dobových reálií i dějin umění. 

Velké množství historických voskových pečetí podléhá charakteristickému, velmi závažnému typu degradace. Pečetní látka postupně ztrácí voskový charakter, stává se pórovitou a vrstevnatě se štěpí. Pečetě se zároveň stávají extrémně křehkými a při manipulaci s nimi se lze jen obtížně vyhnout jejich mechanickému poškození.

Popisem zmíněného druhu poškození voskových pečetí se zabývala v uplynulých 70 letech řada autorů [1–13]. Takto degradované pečetě jsou shodně popisovány jako extrémně křehké a náchylné k odštěpování tenkých vrstev materiálu. Charakteristické je také jejich bělavé zabarvení a opacita, které jsou zřejmě důsledkem neobvyklé pórovitosti vosku.

Příčina neobvyklých vlastností těchto pečetí dosud nebyla uspokojivě vysvětlena, a proto jsou pracovně označovány jako „bílé“, „přeschlé“, „křehké“, nebo prostě „nemocné“ [7,8].

Řada autorů tyto změny přičítá napadení nutričně hodnotných složek voskových směsí vláknitými bakteriemi, aktinomycetami [2,3,13]. Příčinná souvislost mezi popsaným jevem a aktivitou mikroorganismů však zůstává sporná [5,7,8].

Provedené analýzy chemického složení nasvědčují tomu, že pro „bílé“ vosky je charakteristický nižší obsah uhlovodíků, esterů a nenasycených kyselin, případně vyšší obsah hydroxylových skupin [3,7,8,9,11]. Reifarth předpokládá, že pro změnu mechanických vlastností má největší význam úbytek nižších uhlovodíků, ke kterému může docházet sublimací při vyšších teplotách, případně cestou absorpce porézními obalovými materiály [9]. Úbytek některých nížemolekulárních látek může být také způsoben jejich vykvétáním na povrchu materiálu [9]. Provedené analýzy však nebyly příliš detailní a kromě toho se týkaly vždy pouze několika vzorků. Není tedy zřejmé, do jaké míry je možné jejich výsledky zobecnit. Rozšířený je také názor, že rozdíly v chemickém složení jsou ve skutečnosti nevýznamné a příčinu jevu je třeba hledat ve změnách krystalové struktury, ke kterým může docházet například v důsledku teplotních změn [6,8,9]. Dosud nejkomplexnější práce M. Dümmler nakonec rezignuje na určení jediné příčiny a tento charakteristický způsob poškození přičítá spolupůsobení více zmíněných faktorů [10]. 

Konzervace těchto pečetí spočívá obvykle v jejich napuštění vhodným konsolidantem. Od 50. let minulého století se pro tyto účely používají převážně směsi pryskyřic, olejů, dezinfekčních prostředků a organických rozpouštědel v různých poměrech [1,6,7,10]. Rozšířenou aplikační metodou byla v minulosti vakuová impregnace, která měla usnadnit penetraci konsolidantu do pórů materiálu [1,7]. K nevýhodám tohoto postupu patřilo značné riziko poškození pečetě při snížení tlaku během impregnace, riziko poškození závěsného materiálu pečetě při jejím ponoření do impregnačního roztoku, velmi dlouhá doba vysychání rozpouštědla (měsíce) a související riziko změknutí a mechanického poškození pečetě. Účinnost konsolidace přitom nebyla exaktně ověřena.

V naší zemi je v současné době zdaleka nejrozšířenější použití impregnace roztokem 2% propolisu v ethanolu [6,7]. Roztok je aplikován štětcem v několika vrstvách. Jedná se o patentovanou metodu F. Křivánka a F. Bacílka z roku 1974 [14]. Konzervátor se ovšem musí smířit s vysokým leskem a výrazným ztmavnutím konsolidované pečetě. Ani v tomto případě nebyla účinnost postupu nikdy exaktně ověřována.