Projekt podpořený v rámci programu NAKI III (program na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje v oblasti národní a kulturní identity na léta 2023 až 2030).
Identifikační kód projektu: DH23P03OVV038
Hlavní tematická priorita, který projekt svými cíli dílčím způsobem naplňuje: 26. Aplikovaný výzkum a využití jeho výsledků pro podporu památkových technologií, restaurování a řemesel
Vedlejší tematická priorita, kterou projekt svými cíli dílčím způsobem naplňuje: 15. Ochrana, konzervace, restaurování a prevence národního nemovitého a movitého kulturního dědictví pro jeho uchování a pro zkvalitnění systému péče o památky a sbírkové fondy, včetně muzejních, galerijních, knihovních a archivních.
Česká republika – Národní archiv
Ing. Benjamin Bartl, Ph.D.
Ing. Lenka Bílková, Ph.D.
Ing. Štěpán Urbánek
Mgr. Libuše Holakovská
České vysoké učení v Praze
Ústav technické a experimentální fyziky
Ing. Jan Žemlička, Ph.D.
Ing. Jan Dudák, Ph.D.
Ing. Veronika Tymlová
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
Fakulta chemické technologie
Ing. Martin Zapletal, Ph.D.
doc. Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.
Listinné sbírky a fondy patří k nejcennějším předmětům uchovávaným v paměťových institucích. Nedílnou součástí většiny středověkých i novověkých pergamenových listin jsou přitom voskové pečetě. Připojená a nepoškozená pečeť bývala podmínkou právní platnosti listiny, pečetní obrazy jsou kromě toho cenným zdrojem informací při studiu heraldiky, dobových reálií i dějin umění.
Velké množství historických voskových pečetí podléhá charakteristickému, velmi závažnému typu degradace. Pečetní látka postupně ztrácí voskový charakter, stává se pórovitou a vrstevnatě se štěpí. Pečetě se zároveň stávají extrémně křehkými a při manipulaci s nimi se lze jen obtížně vyhnout jejich mechanickému poškození.
Popisem zmíněného druhu poškození voskových pečetí se zabývala v uplynulých 70 letech řada autorů [1–13]. Takto degradované pečetě jsou shodně popisovány jako extrémně křehké a náchylné k odštěpování tenkých vrstev materiálu. Charakteristické je také jejich bělavé zabarvení a opacita, které jsou zřejmě důsledkem neobvyklé pórovitosti vosku.
Příčina neobvyklých vlastností těchto pečetí dosud nebyla uspokojivě vysvětlena, a proto jsou pracovně označovány jako „bílé“, „přeschlé“, „křehké“, nebo prostě „nemocné“ [7,8].
Řada autorů tyto změny přičítá napadení nutričně hodnotných složek voskových směsí vláknitými bakteriemi, aktinomycetami [2,3,13]. Příčinná souvislost mezi popsaným jevem a aktivitou mikroorganismů však zůstává sporná [5,7,8].
Provedené analýzy chemického složení nasvědčují tomu, že pro „bílé“ vosky je charakteristický nižší obsah uhlovodíků, esterů a nenasycených kyselin, případně vyšší obsah hydroxylových skupin [3,7,8,9,11]. Reifarth předpokládá, že pro změnu mechanických vlastností má největší význam úbytek nižších uhlovodíků, ke kterému může docházet sublimací při vyšších teplotách, případně cestou absorpce porézními obalovými materiály [9]. Úbytek některých nížemolekulárních látek může být také způsoben jejich vykvétáním na povrchu materiálu [9]. Provedené analýzy však nebyly příliš detailní a kromě toho se týkaly vždy pouze několika vzorků. Není tedy zřejmé, do jaké míry je možné jejich výsledky zobecnit. Rozšířený je také názor, že rozdíly v chemickém složení jsou ve skutečnosti nevýznamné a příčinu jevu je třeba hledat ve změnách krystalové struktury, ke kterým může docházet například v důsledku teplotních změn [6,8,9]. Dosud nejkomplexnější práce M. Dümmler nakonec rezignuje na určení jediné příčiny a tento charakteristický způsob poškození přičítá spolupůsobení více zmíněných faktorů [10].
Konzervace těchto pečetí spočívá obvykle v jejich napuštění vhodným konsolidantem. Od 50. let minulého století se pro tyto účely používají převážně směsi pryskyřic, olejů, dezinfekčních prostředků a organických rozpouštědel v různých poměrech [1,6,7,10]. Rozšířenou aplikační metodou byla v minulosti vakuová impregnace, která měla usnadnit penetraci konsolidantu do pórů materiálu [1,7]. K nevýhodám tohoto postupu patřilo značné riziko poškození pečetě při snížení tlaku během impregnace, riziko poškození závěsného materiálu pečetě při jejím ponoření do impregnačního roztoku, velmi dlouhá doba vysychání rozpouštědla (měsíce) a související riziko změknutí a mechanického poškození pečetě. Účinnost konsolidace přitom nebyla exaktně ověřena.
V naší zemi je v současné době zdaleka nejrozšířenější použití impregnace roztokem 2% propolisu v ethanolu [6,7]. Roztok je aplikován štětcem v několika vrstvách. Jedná se o patentovanou metodu F. Křivánka a F. Bacílka z roku 1974 [14]. Konzervátor se ovšem musí smířit s vysokým leskem a výrazným ztmavnutím konsolidované pečetě. Ani v tomto případě nebyla účinnost postupu nikdy exaktně ověřována.
Jedná se tedy o projekt aplikovaného výzkumu, jehož výsledky jsou využitelné v oblasti konzervování a restaurování, čímž naplňuje tematickou prioritu č. 26 Programu NAKI III.
Česká republika – Národní archiv
Ing. Benjamin Bartl, Ph.D.
Ing. Lenka Bílková, Ph.D.
Ing. Štěpán Urbánek
Mgr. Libuše Holakovská
České vysoké učení v Praze
Ústav technické a experimentální fyziky
Ing. Jan Žemlička, Ph.D.
Ing. Jan Dudák, Ph.D.
Ing. Veronika Tymlová
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
Fakulta chemické technologie
Ing. Martin Zapletal, Ph.D.
doc. Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.
A large number of historical beeswax seals suffer from a characteristic type of degradation. The sealing material gradually loses its waxy character, becomes porous and splits in layers. The seals also become extremely fragile and it is difficult to avoid mechanical damage when handling them. The reasons for these changes have not yet been satisfactorily explained.
The aims of the project are following:
seal; beeswax; flaky seals; white seals; brittle seals; degradation; conservation; non-destructive inspection; X-ray radiography and tomography