Internetový zdroj (http://users.skynet.be) uvádí řadu dalších zajímavých statistických údajů například: v průběhu výstavy pracovalo na výstavišti 500 zahradníků (jen v noci) a také více než 20 000 kuchařů a číšníků. Dění neustále sledovalo více než 2 000 novinářů z celého světa. Návštěvníkům bylo k dispozici 1 700 000 parkovacích míst pro automobily a 62 000 pro motocyklisty – celkem zabírala plochu o výměře 111 hektarů; denně prošlo výstavištěm průměrně 713 664 návštěvníků, kteří vypili v jediné kavárně cca 52 000 půllitrů piva (na celém výstavišti bylo k dispozici 70 restaurací a kaváren). Nepozorným rodičům se ztratily v průběhu výstavy dva tisíce dětí; přímo na výstavišti se osm dětí narodilo. Sebevraždu v areálu výstaviště spáchalo dvacet sedm osob a pět dalších zemřelo přirozenou smrtí.
Expo´58
Oficiální název výstavy zněl: Exposition Universelle et Internationale de Bruxelles, zkráceně Expo´58. Slovo „Universelle“ bylo použito ve smyslu všeobecná, tj. zaobírající se všemi druhy lidské činnosti od vědy po kulturu. „Internationale“ znamenalo, že pozvánku k účasti obdržely všechny státy, s nimiž Belgie udržovala diplomatické styky.
Ze států tzv. Východního bloku se výstavy zúčastnil jen Sovětský svaz, Československo a Maďarsko (tehdejší Jugoslávie vystavovala v bloku kapitalistických zemí). Nejlidnatější státy světa – Indie a Čína – v Bruselu zastoupeny nebyly. Čína nebyla k účasti pozvána z důvodu absence čínsko-belgických diplomatických styků. Indie sice oznámila, že se výstavy nemůže zúčastnit z finančních důvodů, ale spekulovalo se s domněnkou, že svou roli v jejím rozhodnutí sehrála neúčast Číny. Poprvé v historii světových výstav byly k účasti vyzvány mezinárodní organizace.
Ústředním tématem výstavy se stal „Člověk“ – sblížení a vzájemné porozumění všech států světa bez rozdílů národnosti, rasy, ideového zaměření a náboženství. Hlavní heslo výstavy znělo „Bilance světa pro svět lidštější“.
Belgické království se rozkládá na ploše cca 30 000 km2 . V roce 1958 zde žilo 8 557 000 obyvatel. Belgie byla od poloviny 19. století jedním z nejčastějších pořadatelů mezinárodních výstav.
Z cestovní zprávy československého generálního komisaře Františka Adámka ze dne 9. – 13. dubna 1956 vyplývá, že byl vyzván Komitétem pro rozvoj zahraničního obchodu v Pekingu a prezidentem německé obchodní komory dr. Leasingem, aby se pokusil na nejbližší konferenci generálních komisařů dojednat dodatečné pozvání pro Čínu a NDR.
V tomto duchu vedl celou řadu jednání. Vzhledem k NDR nebylo možné rozhodnutí belgické vlády změnit, protože „…Belgie je příliš závislá na Německé spolkové republice dovozem a vývozem …a netroufá si v žádném případě nic podniknout.“ V případě Číny se zástupci belgické vlády odvolávali na rozhodnutí BIE, podle něhož pořadatel zve na světovou výstavu pouze diplomaticky uznané státy. Toto vyjádření však nebylo prezentováno příliš kategoricky a tak Adámek doufal, že by se vše mohlo vyřešit při vzájemném setkání belgického generálního komisaře barona Ferniga s představitelem Číny (p. Či), který měl pobývat koncem května 1956 v Praze. Pokusil se dojednat jejich vzájemné setkání. Baron Fernig však na poslední chvíli svou cestu do Prahy zrušil.
Generálním komisařem, pověřeným uspořádáním světové výstavy v Bruselu byl 17. listopadu 1951 jmenován baron Georges Moens de Fernig.
Byl pověřen vytvořením belgické sekce, sekce Belgického Konga a sekce Ruandi-Urundi (tehdejších belgických kolonií). Jeho dalším úkolem bylo vytvoření expozic obecného charakteru, které vznikly mimo zahraniční sekce a mimo expozice zúčastněných států. Generální komisař měl k dispozici generální sekretariát v jehož čele stál CH. Everarts de Velp. V případě nepřítomnosti zastupoval generálního sekretáře M. Thienpont. Dalším členem sekretariátu generálního komisaře belgické vlády se později (1957) stal ještě M. Lambilliotte. Postupně byly zřizovány další orgány, podílející se na přípravě výstavy; stávající byly rozšiřovány nebo postupně rušeny a také docházelo k personálním změnám.
Hlavním architektem světové výstavy byl jmenován Marcel van Goethem; hlavním stavebním dozorem byl – kanceláří belgického generálního komisaře pro světovou výstavu – pověřen E. Valacke. Do architektonického týmu byli dále jmenováni zahradní architekti J. Janlet a R. Pechére. Vrchní architektonický dozor byl svěřen architektům J. Baltusovi a F. Landrainovi. S nimi museli spolupracovat architekti zúčastněných zemí.
Pozvánky a základní informace o světové výstavě, jejím cíli a poslání, rozeslal belgický generální komisariát jménem krále Badouina I. v roce 1954.
Všichni účastníci byli vyzváni k respektování lidského měřítka všech exponátů, včetně průmyslových. Tento požadavek však nebylo možné splnit; ne v době, kdy – proti sobě stály světové velmoci SSSR a USA.
Podle Pařížské úmluvy z 22. listopadu 1928 byl stát, pořádající světovou výstavu, povinen poskytnout zahraničním účastníkům zdarma výstavní plochu.
Stavba výstavních pavilonů, včetně jejich vybavení, pak probíhala zcela v režii zúčastněných států. Mezi jejich povinnosti patřila také úprava okolí a zahrad a musely respektovat několik dalších podmínek. Například nesměly porazit vzrostlé stromy, při stavbě musely být dodrženy bezpečnostní předpisy a důležitou podmínkou byla snadná odstranitelnost stavby po ukončení světové výstavy.
Pro belgického pořadatele znamenalo pořádání světové výstavy, kromě vynaložení značných finančních prostředků, také zajištění celé řady dalších úkolů. Kvůli EXPU bylo nutné modernizovat přístupové komunikace, nádraží, letiště, hotely, městskou dopravu. Zlepšení dopravy na výstaviště bylo dosaženo především úpravou náměstí Beulevard. Pět nově vybudovaných tunelů a téměř kilometr dlouhý viadukt vytvořily hlavní dopravní tepnu, která umožňovala plynulou dopravu návštěvníků na výstaviště. Nové autobusové nádraží mělo během jedné hodiny přepravit až 60.000 cestujících. V neustálém pohybu během výstavy mělo být 1.644 městských tramvajových vozů, 24 trolejbusů a 155 autobusů.
Necelý milion obyvatel žil v roce 1958 v Bruselu. Město s čilým dopravním ruchem, dobře organizovaným provozem a s desítkami historických památek překvapilo návštěvníky z Československa. Tramvaje jezdily nezvykle potichu, noční bulváry zářily stovkami neonů, lidé jezdili v automobilech „lidových“ i „amerických“ a vypadali spokojeně.
Bylo třeba řešit problémy s ubytováním očekávaných 40 milionů návštěvníků. K tomu účelu byla zřízena společnost Logexpo, která zajišťovala evidenci všech lůžek, malých bytů, kempů a hotelů v blízkém i vzdáleném okolí Bruselu. Královský výnos pro rok 1958 dokonce přikazoval těm, kteří si postavili dům pomocí státní půjčky, pronajmout jeho část návštěvníkům výstavy. Všechny hotely a pokoje v belgických lázeňských městech byly obsazeny již v srpnu 1957. Ceny hotelových pokojů údajně dosahovaly částky až 1.350,- belgických franků za osobu a noc.
Na celé organizaci výstavy se od roku 1955 podílelo téměř patnáct tisíc lidí. Celkové náklady spojené s uspořádáním světové výstavy se na jaře roku 1957 odhadovaly na 12 až 16 miliard belgických franků (z toho činil podíl Belgie asi 2 miliardy belgických franků).
Vyspělá průmyslová země, obývaná Valony a Vlámy se návštěvníkům z Československa sice líbila, ale bylo nutné zdůraznit, že Belgie je „vykořisťovatelským státem, který čerpá nesmírné zdroje z koloniálních zemí: Belgického Konga a Ruanda-Urundi“.
A také bylo nutné předpovědět, že „Až jednou tyto koloniální země setřesou belgickou nadvládu, ocitne se Belgie v krajně nepříjemné situaci, která nutně povede ke svržení panství vládnoucí třídy, tj. k odstranění bezpracných zisků úzké vrstvy buržoazie a aristokracie.“ Tragické ovšem bylo, že obyvatelstvo si „…patrně neuvědomuje, že žije z výsledků práce kolonií a žije poměrně bezstarostným životem.“
hostesky
Padesát pět bruselských strážníků složilo jazykovou zkoušku. Na výzvu pořadatele výstavy se přihlásilo více než 4000 osob, které se zajímaly o funkci dobrovolného průvodce cizinců. Tito průvodci, kteří museli ovládat alespoň jeden světový jazyk byli, po získání úředního osvědčení, vybaveni, podle znalosti jazyka, barevně odlišeným odznaky: například německy mluvící černými odznaky s bílým písmenem D; rusky mluvící bílými odznaky s černými písmeny SU; atd.
Samotní Belgičané byli vystaveni tlaku nejrůznějších kampaní za zvýšení jazykové připravenosti, pohostinnosti a podobně. Od června roku 1957 byly pořádány pojízdné „kurzy dobrého chování“. Belgií projížděl zvláštní vlak, který zajišťoval propagaci a osvětu mezi belgickým obyvatelstvem pod heslem „Cizinci se musí cítit v Belgii jako doma“. Instrukční vlak měl čtyři vagóny a během sedmnácti dnů měl absolvovat trasu dlouhou 1300 kilometrů. Pro poskytování informací bylo vyškoleno dvě stě mladých Belgičanek ve věku od 20 do 30 let. Jejich chování upravovala velmi přísná pravidla. Hostesky, jimž se říkalo „Úsměvy Bruselu“, musely ovládat plynně 4 jazyky, dějiny Belgie, moderní i klasické umění. Musely se umět orientovat v mezinárodní politické situaci. Samozřejmostí pro ně byla znalost nejdůležitějších leteckých a vlakových spojení i cen taxi. Návštěvníkovi musely umět poradit, chtěl-li navštívit divadlo, muzeum, botanickou zahradu či restauraci.
Hostesky měly předepsanou uniformu: červený kabátek, sukně v barvě námořnické modři, bílá halenka, černá vázanka, tmavě modrý klobouk, modré a bílé rukavice, tmavě modré boty a nepromokavý plášť s vložkou. Uniforma tvořila celek, z něhož žádná část nesměla být nahrazena jiným prvkem podle vlastní volby.
Připuštěno bylo jen nenápadné a harmonické líčení, slušivý, upravený a praktický účes. Lak na nehty byl povolen pouze přírodní. Povinné bylo nošení punčoch a klobouku. Byla-li hosteska v uniformě měla zakázané kouření, tanec i pití alkoholických nápojů. Čl. I. Pravidel pro hostesky říkal : „Fair-Hostess si musí uvědomovat, že representuje Světovou výstavu 1958, Belgii a mladou belgickou ženu. Ať v uniformě nebo v civilu, ve službě nebo mimo službu, v každé době a každém místě musí se chovat tak, aby se jí nedalo nic vytknout.“ Čl. VIII. Pravidel žádal aby se „Fair-Hostess v uniformě neobjevovala nikde na veřejnosti v doprovodu jednoho muže, leda má-li k tomu služební příkaz.“ Čl. IX Pravidel pak hostesce kulantní formou sděloval, že „v žádném případě není její přítomnost žádoucí v podniku, kde není důvodu k poskytnutí jejich služeb: např. v baru, nočním podniku, dancingu.“
Výstavba
Dne 24. září 1955 byl belgickým králem Badouinem I. položen základní kámen a zahájena výstavba nového výstaviště. Protože se bruselská výstava konala ve stejném prostoru jako světová výstava v roce 1935, bylo počítáno s takovou změnou prostorového uspořádání, aby byly vyloučeny jakékoliv reminiscence.
Pro světovou výstavu byl vyhrazen pozemek o velikosti cca 200 hektarů (tj. téměř třetina území tehdejšího Bruselu) v oblasti Heyselského parku.
Z celkové plochy pozemku připadlo 45 hektarů plochy belgické sekci, kde mělo být postaveno cca 40 pavilonů; sedm pavilonů bylo vyhrazeno pro Belgické Kongo a Ruandu-Urundi. Zbývající část výstaviště byla dána k dispozici 44 státům a 8 mezinárodním organizacím. Na volných plochách byl vystavěn zábavní park.
Na úpravě výstaviště pracovalo více než 2000 dělníků. Plynulý provoz a pohodlí návštěvníků výstavy měly zajišťovat nově vybudované visuté chodníky. Nejdelší z nich měřil 450 metrů a byl 25 metrů široký, podpíralo ho 126 betonových podpěr, z nichž každá vážila 25 tun.
Bylo třeba položit více než 27.000 metrů telefonních kabelů, zřídit stovky nových telefonních stanic a také zvláštní přípojky pro rozhlas a televizi. Na ploše výstaviště bylo vybudováno 25 km nových silnic a chodníků.
Výstava byla slavnostně zahájena belgickým králem Badouinem I. za přítomnosti jeho bratra prince Alberta, členů belgické vlády, diplomatických zástupců a generálních komisařů zúčastněných zemí a dalších dne 17. dubna 1958. Počet vystavujících zemí a mezinárodních organizací se až do zahájení výstavy neustále měnil. Pracovní pomůcka Kanceláře vládní komise z října 1957 uvádí, že v zahraniční sekci vystavovalo 44 států a 8 mezinárodních organizací. Některé propagační materiály bruselského generálního komisariátu uvádějí 50 zahraničních účastníků. Světovou výstavu navštívilo – od 17. dubna do 19. října 1958 – více než 41 miliónů lidí (z toho československý pavilon 6 miliónů).
Celý areál výstaviště byl zpřístupněn z celkem deseti bran:
Brána Beneluxu vedla k pavilonům Lucemburska a Holandska a k hlavní třídě výstaviště, kterou se procházelo k Atomiu a k belgickým pavilonům
Královská brána byla situovaná u vchodu do královského paláce
Bránou Belveder vcházel návštěvník k pavilonům Kambodži, Sýrie, Libanonu, Filipín a k Belvederu – sídlu belgického generálního komisaře
Brána parku vedla k pavilonům Maďarska, Československa, Sovětského svazu, a Kanady
Brána národů přivedla návštěvníka k pavilonům USA, Itálie a Vatikánu
Bránou Esplanade se vcházelo na volné prostranství určené k pořádání slavnostních ceremonielů, ohňostrojů, národních dnů a dále do dvou velikých zahrad
Brána Velkých paláců vedla ke zmodernizovanému a rozšířenému paláci Centenaire (Palác století) – jedinému pozůstatku výstavy z roku 1935
Brána atrakcí umožnila přímý vstup do zahrady zábavních podniků
Cesta od Brány světa směřovala k pavilonu Mezinárodní spolupráce
Poslední, desátá Brána Atomium umožňovala přímý průhled na symbol výstavy
Atomium
Ústředním symbolem a architektonickým objektem výstavy mělo být Atomium, které také po skončení výstavy bylo jediným objektem, jenž zůstal zachován a stojí v Bruselu dodnes.
Atomium – 102 metrů vysoký symbol bruselského EXPA představuje model atomu železa ve 165 miliardovém zvětšení. Mělo vyjadřovat pokrok atomového věku a zároveň mělo poukázat na vyspělost belgického průmyslu. V roce 1955 předvedl inženýr André Waterkeyn jeho model generálnímu komisaři baronu Moens de Fernig.
Projekt byl přijat s podmínkou, že jeho stavba bude financována ze soukromých zdrojů a po skončení výstavy bude zbourána. Stavba z oceli a hliníku byla tvořena devíti koulemi, z nichž každá měla průměr osmnáct metrů. Koule byly navzájem propojeny tubusy (až 38 m dlouhými) o průměru tří metrů, v nichž byly umístěny eskalátory a schodiště. Každá koule byla rozdělena na několik podlaží a celkem poskytovaly 3000 m2 užitné plochy. V horním podlaží nejvýše umístěné koule byla restaurace pro 140 osob, odkud bylo možné přehlédnout celý areál výstaviště. Předpokládá se, že během Světové výstavy v roce 1958 navštívila Atomium většina návštěvníků.
Stavba se stala natolik populární, že její demolice byla stále oddalována, avšak na její údržbu byly vyčleněny jen nejnutnější prostředky. Symbol Bruselu postupně chátral – konstrukce rezivěla, zařízení přestávala fungovat. V roce 2004 bylo započato s komplexní rekonstrukcí, která si vyžádala téměř 30 milionů euro. Od roku 2006 je Atomium opět přístupné.
Rozmístění pavilonů
Největší pozemky byly přiděleny Spojeným státům americkým a Sovětskému svazu (po 25 000 m2 ). O tom, že se Světová výstava v Bruselu stane především místem střetu dvou ideologií nebylo od počátku žádných pochyb. Východ i Západ si byl možných propagandistických dopadů dobře vědom. Umístění pavilonů obou světových mocností očekávanému nekrvavému střetu mezi nimi jen nahrávalo. Tak, jako se symbolicky střetly komunistický a nacistický pavilon na světové výstavě v Paříži v roce 1937, tak v Bruselu mělo dojít k podobné situaci. Na postu soupeře Sovětského svazu stanul tentokrát pavilon americký. Obě země se po celou dobu příprav vzájemně hlídaly a snažily se získat informace o připravovaných exponátech.
Představitelé Československa si situaci rovněž plně uvědomovali: „….kolem exposice Sovětského svazu se soustřeďují expozice ostatních lidových demokracií a kolem pozemku USA ostatní státy kapitalistické.
Tím dojde k prvnímu vážnému střetnutí po druhé světové válce na takovéto platformě, protože toto rozdělení poskytuje jak vnějškem, tak i vnitřkem velké možnosti srovnávací. Československo je proto vázáno ukázat to nejlepší z nejlepšího, aby v přísném srovnávacím měřítku obstálo co nejlépe. Výstava je jedinečnou příležitostí dokumentovat všechny úspěchy socialistického budování a socialismu vůbec proti kapitalistické soustavě.“
Pracovní pomůcka Kanceláře vládní komise z února 1957 uvádí, v části věnované monitorování zahraničního tisku, citace z projevu amerického komisaře pro světovou výstavu v Bruselu H. Cullmana, který v New Yorku prohlásil, že „Spojené státy svým rozhodnutím účastnit se světové výstavy přijaly „výzvu k soutěžení s komunisty“, kteří nelitují žádné námahy, aby prodali své ideologické zboží.“
A pokračoval: „Avšak Spojené státy nemají v úmyslu pouštěti se do nevhodných zápasů, zvláště jsou-li hosty jiného státu. Nicméně zůstává skutečností, že miliony návštěvníků budou srovnávat Spojené státy a Sovětský svaz.“
Fostera Dullese znepokojovaly sumy investované Sovětským svazem do jeho expozice a dokonce prý v americkém senátu prohlásil: „velmi by uškodilo naší pověsti, kdyby americká účast byla horší“
Pavilon SSSR měl především ohromit svou velikostí, lidské měřítko zcela postrádal. Zajímavý byl konstrukcí střechy, která byla zavěšená ocelovými lany na šestnácti nosnících. Prosklený obvodový plášť mu dal podobu krychle. Uvnitř obrovského prostoru dominovalo monumentální panorama Moskvy, obrovská (osmimetrová) socha Lenina a nechyběly ani sochy dělníka a kolchoznice. Středem zájmu návštěvníků se však stal Sputnik 1 a Sputnik 2.
Kruhové stavbě pavilonu USA o průměru 104m (116m) přezdívali samotní Američané „kolotoč“. Jeho obvodový plášť byl tvořen jemnou orientální mříží, zhotovenou z plochých ocelových pásů a vyplněnou plexisklem. Před pavilonem na dlážděném náměstí, byl umístěn velký bazén s mnoha vodotrysky. Uprostřed pavilonu byl další bazén s přehlídkovým molem. Monumentalita pavilonu, disharmonie různých stylů a velký kruhový prostor byly příčinou toho, že se jednotlivé exponáty v expozici poněkud ztrácely.
Na vatikánské expozici se podílely katolické organizace 47 států. Pavilon měl podobu kostela s věží vysokou 60 metrů. Na vrchol věže byl umístěn 9 metrů vysoký kříž. Uvnitř kostela byly dlouhé řady šarlatových zpovědnic, každá s uvedením jazyka, v němž bylo možné se zpovídat. Hlavní část expozice tvořilo množství olejomaleb, plastik a dalších uměleckých předmětů ze sbírek podílejících se zemí. Jejich prostřednictvím měla být vyjádřena hlavní témata expozice: papežství, historie křesťanství ve světě, církev a vzdělání, církev a umění, církev a rodina atd.
Pavilon Francie byl zajímavý především svou konstrukcí. Neobvyklé řešení vyplynulo z obtížného pozemku, který byl Francii přidělen pořadatelem. Půdorys pavilonu připomínal ptáka v letu. Uvnitř pavilonu byl složitě členěný prostor v pěti podlažích, který znesnadňoval orientaci návštěvníků, takže celá expozice působila chaotickým dojmem.
Pozemek o rozloze 18 330m2 byl šestý největší v zahraniční sekci. Nejbližším sousedem Německa byla Velká Británie a obě země se dohodly na společném architektonickém řešení. Státní rozpočet počítal s vynaložením cca 20 milionů marek. Pavilon tvořilo osm prosklených čtvercových budov různých rozměrů a zajímavě řešená, 58m dlouhá, galerie bez podpor, zavěšená na ocelovém stožáru. Ocelová konstrukce byla spojována pomocí speciálních šroubů, jejichž konstrukce umožňovala rychlou montáž i demontáž pavilonu. Stěny byly obloženy čirým sklem. Pavilon působil harmonicky a přirozeně.
Švýcarsko získalo pozemek o rozloze 11 000m2 . V únoru 1957 odhadovalo, že jeho expozice bude stát asi 5,8 milionu švýcarských franků. Pavilon se skládal z třiceti dvou šestihranných buněk – měl podobu plástve medu, do jejíhož středu bylo umístěno umělé jezero se širokou promenádou. Stavbu tvořila jednoduchá ocelová konstrukce, zakrytá střechou ze dřevěných nosníků. Stěny byly ze skla a hliníkových obkladů. Konstrukce pavilonu přispěla ke kompaktnosti výstavní expozice, kterou tvořily uzavřené tématické celky. Snaha po naprosté dokonalosti a preciznosti však působila poněkud strohým dojmem.
Poloha maďarského pavilonu – mezi pavilonem sovětským a americkým – byla velmi stísněná. Přístup k němu umožňovala pouze Brána parku. Konstrukce pavilonu byla zčásti zděná, zčásti ocelová. Fasáda pavilonu byla tvořena sklem a profilovanými hliníkovými deskami. Expozice byla dobře a přehledně uspořádána a představovala exponáty průmyslové i umělecké.
Soustava pavilonů situovaných kolem velkého bazénu (symbol moře) byla vystavěna z jednoduchých betonových prefabrikátů, které umožňovaly jednoduchou manipulaci. Expozice byla zaměřena především na věčný boj s mořem.
O zábavu návštěvníků světové výstavy se měla starat celá řada zábavních podniků a restaurací, soustředěných v těsné blízkosti výstaviště. Tento zábavní park představoval Belgii v roce 1900.