116–132 Pumpr

1 Významem tridentského koncilu v kontextu modernizačních procesů se zabývá sborník Prodi, Paolo – Reinhard, Wolfgang (edd.): Das Konzil von Trient und die Moderne. (Schriften des Italienisch-Deutschen Historischen Instituts in Trient, Bd. 16). Berlin 2001.

2 Blíže k tomu Kaps, Johannes: Das Testamentsrecht der Weltgeistlichen und Ordenspersonen in Rechtsgeschichte, Kirchenrecht und Bürgerlichem Recht Deutschlands, Österreichs und der Schweiz. Buchenhain vor München 1958, s. 52–57, 59.

3 Konkrétní případy této praxe cituje G. Wolny ve své církevní topografii. Viz např. Wolny, Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. Abt. II. Brünner Diöcese, Bd. 1. Brünn 1856, s. 397, pozn. 3. Další případy uvádějí Macek, Josef: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 190, 199–200; Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam. Od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628). III. Brno 1905, s. 330–331; Snopek, František (ed.): Nová akta kardinála Ditrichštejna. Příspěvek k církevní topografii moravské. Časopis Matice moravské 27, 1903, s. 297, č. 65; s. 299, č. 84; s. 302, č. 130.

4 Stalo se tak zásluhou olomouckého biskupa Leopolda Viléma, který vymohl u svého bratra – císaře předložení návrhu, na jehož základě moravský zemský sněm 14. 11. 1644 přijal dotyčné snešení. Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA), A3 Stavovské rukopisy, inv. č. 21, Sněmovní kniha 1642–1644, fol. 152v–153r (dostupné z <http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/a3/docs/A0003-21.htm> [25. 10. 2022]; Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc (dále ZAO-O), Arcibiskupská konzistoř v Olomouci (dále ACO), M4, kart. 5250, Obecná ustanovení o pozůstalostním řízení kněží 1641–1802 (zde se nachází opis sněmovního snešení spolu s dalšími souvisejícími písemnostmi). Viz též Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století I. Praha 1987, s. 192; Válová, Kateřina: Curia episcopalis Olomucensis v raném novověku. Olomouc 2002, s. 26 (s chybným datováním události do roku 1647).

5 Tuto zvyklost připomíná list moravského královského tribunálu adresovaný císaři ve věci požadované testamentární svobody duchovních ze dne 7. 11. 1643: „…die biß anhero in disem Marggrafthumb Mähren von denen Patronis Ecclesiarum oder sogenändten Colatoribus usurpite [!]
Apprehendirung der nach dem abgeleibten Pfarrer hinterblibener Verlassenschafften […], diese Consvetudo von undencklichen Jähren im Landt allhir angebracht worden […], die Patroni, so das Jus Praesentandi haben, die obberührte Apprehensionen dessen, was die Pfarrer verlaßßen, gleichsamb für ein praescribirtes Recht halten…“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250.

6 Na takový majetek se vztahovala zásada, podle níž přebytky z důchodů beneficia, jež klerik nevyužil k obživě odpovídající svému stavu, neměl odkazovat ke světským účelům. V praxi však bylo často nemožné jednoduše rozdělit pozůstalost kněze na majetek pocházející z církevních příjmů a na jmění, jež bylo jiného původu (tj. bylo získáno například dědictvím). Proto se prosadil závazek odkázat část majetku církvi nebo na zbožné účely. Viz Kaps, J.: Das Testamentsrecht der Weltgeistlichen und Ordenspersonen, s. 52–57, 59.

7 Monitorium sive instructio brevis pro decanis ruralibus ac parochis dioecesis Olomucensis… Olomucii 1666 (vycházím z exempláře uloženého in: Vědecká knihovna v Olomouci, sign. 36052), část instrukce určená děkanům (Instructio pro decanis), s. 15–16, čl. XV: „Casu, quo periculum vitae, cuipiam ipsorum [= parochorum] instaret, post percepta pie Sacramenta, eum moneant, ut mature de sua substantia, si quam habet, pro animae suae salute, in pias causas, per Testamentum rite faciendum, disponat, atque provideat, ne a quoquam res suae indebite distrahantur.“ Analogické výzvy k sepsání testamentu se objevují také v sousední pražské arcidiecézi, v instrukcích vydávaných tamní konzistoří. Viz Ryantová, Marie: Nařízení až za hrob. Testamentární praxe a vyřizování pozůstalostí světských duchovních pražské arcidiecéze v době baroka. In: Holý, Martin – Mikulec, Jiří (edd.): Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku. (Folia Historica Bohemica, Supplementum I). Praha 2007, s. 149–162, na s. 152–155.

8 „…ad evitandas, quae post mortem meam occasione substantiae meae oriri possent, lites…“ Tento vzor testamentu tvoří přílohu ke kurendě (tj. instrukci vydané biskupskou konzistoří v Olomouci) z 8. 3. 1757 (kurenda je uložena in: ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250). Citovaná formulace se pak běžně objevovala v arengách reálných závětí.

9 Podrobněji ke smyslu raněnovověkých testamentů Malý, Tomáš: Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století. Brno 2009, s. 82–106.

10 Lipovski, Radek: Lidé poddanských měst Frýdku a Místku na sklonku tradiční společnosti (1700–1850). Ostrava 2013, s. 255.

11 Již zmíněné sněmovní snešení z listopadu 1644 ustanovovalo, že pokud by farář zemřel bez posledního pořízení, má polovina majetku připadnout kostelu a druhá nebožtíkovým příbuzným; v případě že kněz žádné příbuzné neměl, připadala dotyčná polovina na zbožné účely („ad pias causas“). Církev tak teoreticky měla podle tohoto nařízení zajištěný větší příjem z intestátních pozůstalostí než z těch, u nichž byl k dispozici testament, neboť závěť musela obsahovat odkaz kostelu ve výši třetiny majetku kněze. (Samozřejmě v praxi se mohly v testamentu objevit nad rámec této povinné třetiny i jiné zbožné odkazy.) MZA, A3, inv. č. 21, fol. 152v–153r. Uvedený způsob dělení intestátních pozůstalostí pak po více než sto letech upravila Marie Terezie. Podle jejího nařízení z roku 1754 měla polovina takových pozůstalostí i nadále připadat nejbližším příbuzným kněze, druhá polovina však byla nově rozdělena na dvě čtvrtiny, z nichž první náležela kostelu a druhá biskupovi. (Biskup však nemohl s takto získanými prostředky disponovat libovolně, neboť je musel využít na financování misionářů a lokálních kaplanů na hranicích s Uhrami a Slezskem.) MZA, C4 Tribunál – normalia, kart. 20, inv. č. 1425, výtah z panovnického reskriptu z 25. 5. 1754. O tři desetiletí později pak bylo na základě dvorského dekretu z 26. 11. 1783 na Moravě a ve Slezsku zavedeno odlišné dělení, které již od roku 1772 platilo v zemích rakouských a vnitrorakouských. Pozůstalost faráře zesnulého bez testamentu měla být podle zmíněného dekretu rozdělena na tři stejné části: první náležela kostelu, který kněz naposledy spravoval, druhá chudým a třetí příbuzným. Pokud zemřelý klerik neměl žádné příbuzné, připadala příslušná třetina majetku státní pokladně („dem Fisco“). Viz Lexikon aller in den österreichischen Staaten wirklich bestehenden Landesfürstlichen Verordnungen und Gesetze im geistlichen Fache. Prag – Leipzig 1790, s. 314; ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250, písemnosti z 15. 12. 1783; Tilsch, Emanuel: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní I. Praha 1905, s. 141–142.

12 Tento vzorek zahrnuje kněze, kteří splňují následující dvě podmínky: 1/ byli vysvěceni v letech 1741–1745, a díky tomu je nejstarší katalog kléru olomoucké diecéze pocházející z let 1745–1746 zachycuje na začátku jejich kariéry (viz ZAO-O, ACO, kniha č. 92); 2/ dochovaly se pro ně jejich pozůstalostní spisy, které jsou uloženy v archivním fondu olomoucké konzistoře (ZAO-O, ACO, sign. M4). To znamená, že jde o kněze, kteří zemřeli nejpozději v roce 1783, neboť tímto rokem zmíněný soubor pozůstalostních spisů končí. Zkoumaný vzorek duchovních představoval podle katalogu z let 1745–1746 necelou desetinu kléru olomoucké diecéze (8,3 %).

13 Mezi pozůstalosti bez testamentu je započítána i ta, která náležela kaplanovi v Rosicích Františku Staňkovi († 18. 8. 1763). V příslušném spise se sice nachází písemný záznam ústně učiněné poslední vůle, ten však biskupská konzistoř neuznala, a proto s pozůstalostí nakládala jako s intestátní. ZAO-O, ACO, sign. S327, kart. 5457. Podrobněji k tomuto případu viz níže. Výzvy církevních orgánů, aby kněží pořídili testament, byly většinou respektovány i v sousední pražské arcidiecézi. Zde je dokonce doložen ještě nižší podíl duchovních, kteří umírali bez závěti. V letech 1694–1710 v této arcidiecézi zemřelo bez testamentu pouze 19,2 % kněží, v letech 1714–1730 pak šlo již jen o 12,2 % kleriků. Viz Ryantová, M.: Nařízení až za hrob, s. 154.

14 „Ego Franciscus Sedlaczek, cooperator Určzicensis, sciens inefabile Spiritus Sancti edictum: ibit homo in domum aeternitatis, cui domui per actualem a Divina Majestate immissam infirmitatem me appropinqvare prudenter existimare possum. Eapropter de his, quae benigna ejusdem Divinae Majestatis manu mihi clementissime concredita sunt, liberrima voluntate et pleno rationis usu (corpore quidem infirmus, animo tamen sanus) hanc meam ultimam voluntatem dispositionem et testamentum feci, ut sequitur. […]“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5457, sign. S335, závěť F. Sedláčka z 1. 4. 1747. Sedláček zemřel pouhé dva dny po sepsání testamentu, tedy 3. 4. 1747.

15 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5278, sign. C51, 5. 8. 1746 (prezentát), zpráva mikulovského probošta konzistoři o úmrtí Sebastiana Čepana.

16 Takto vysvětloval děkan v Rýmařově František Cink biskupské konzistoři, proč kaplan ve Velkých Losinách Josef Zezulka, který zemřel 2. 5. 1775 ve věku 58 let, nezanechal závěť: „Cum autem infirmitatem suam ad mortem esse non putaverit, ideo ad multas ipsi factas propositiones ad declarationem testamentalem faciendam persvaderi neqvaqvam potuit.“ ZAO-O, ACO, M4,
kart. 5510, sign. Z65, 8. 5. 1775 (prez.).

17 Marnou snahu získat zpět ztracené zdraví dokládá případ kaplana v Třebíči Jana Procházky († 8. 12. 1757). Když místní děkan Josef František Cardeli informoval konzistoř o jeho úmrtí, připomínal zároveň, že kaplan nezanechal nic kromě malého majetku spočívajícího toliko v oblečení, knihách a obrazech. Důvodem byl podle děkana fakt, že cokoli mohl Procházka po dobu, kdy byl kaplanem, ušetřit, to za tři roky vynaložil za mediky, chirurgy a všechny léky kvůli tomu, aby opět získal zdraví. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5386, sign. P123, 12. 12. 1757 (prez.).

18 V tom smyslu se vyjádřil děkan v Kolštejně (dnes Branná) Anton Hillebrand ve zprávě o Schartlově úmrtí: „Cum autem toto durante infirmitatis suae tempore nec meis, nec aliorum exhortationibus ad apponendum ultimam suam voluntatem moveri potuerit, atque ita sine scripto et nuncupativo testamento defunctus sit.“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5450, sign. S282, 12. 9. 1781 (prez.). Za uvedenou formulací lze tušit snahu děkana zdůraznit před konzistoří fakt, že pokud kněz zemřel bez závěti, nebylo to jeho vinou, neboť on sám nezanedbal svou povinnost vyplývající z funkce děkana vybídnout umírajícího duchovního, aby pořídil závěť. Analogický motiv lze nalézt i ve zprávách jiných děkanů, kteří se podobně snažili zdůraznit, že nenesou zodpovědnost za úmrtí kněze bez závěti. Například když děkan v Náměšti nad Oslavou Martin Tomáš Jorsch informoval konzistoř, že 4. 9. 1762 zemřel farář ve Velké Bíteši Jiří Kvísek, dodával: „…de cujus gravi infirmitate cooperator suus me certiorem reddere neglexit, unde factum est, quod quidem sacramentis provisus, intestatus tamen decesserit. Super quo neglectu cooperatorem graviter reprehendi, reculasque obsigillavi et custodiam ad horreum ordinavi.“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5324, sign. K18, 9. 9. 1762 (prez.).

19 Doporučené vzory obou typů testamentů byly publikovány jako přílohy ke kurendě (instrukci) olomoucké konzistoře z 8. 3. 1757. Viz ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250.

20 Tomuto jasnému odlišení písemného a ústního testamentu odpovídají nejen konzistorní vzory obou typů posledních vůlí (viz předchozí poznámku), ale většinou také samotné dochované závěti. Přesto však v praxi vznikaly i takové testamenty, které nelze v rámci uvedené klasifikace jednoduše zařadit. Jako příklad je možné uvést poslední vůle Karla Scherwitze († 5. 12. 1753) a Arnošta Pivoňky († 25. 3. 1770). Obě závěti jsou sice označeny jako ústní (testamentum nuncupativum), čemuž odpovídá to, že jsou psány rukou někoho jiného, než je zůstavitel, jinak však vypadají jako běžné písemné testamenty: jsou formulovány jménem zůstavitele (v první osobě), který tak figuruje jako vydavatel písemné verze testamentu, navíc jsou obě závěti také testátorem podepsány a zpečetěny. Viz ZAO-O, ACO, M4, kart. 5460, sign. S364, závěť faráře ve Velkých Petrovicích (dnes Pietrowice Wielkie v Polsku) K. Scherwitze ze 7. 10. 1753; tamtéž, kart. 5388, sign. P138, závěť faráře ve Slavkově u Opavy A. Pivoňky z 19. 3. 1770.

21 Na to výslovně poukazuje například poznámka uvedená jménem zůstavitele v písemném záznamu ústní závěti kooperátora v Šumicích Martina Černého († 21. 6. 1753): „Ob debilitatem corporis non potui me subscribere, solummodo testes reqvisivi.“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5280, sign. C82, testament z 5. 6. 1753.

22 Například písemný záznam poslední vůle Antona Schrotta, faráře v (Německé) Libině, vyhotovil děkan v Uničově Florian Jüttner jako jeden ze tří svědků dotyčného právního pořízení teprve 18 dní po testátorově smrti, poté co jej k tomu vyzvala konzistoř. Samotný obsah Schrottovy závěti však Jüttner konzistoři popsal již dříve, ve zprávě o úmrtí. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5460, sign. S357, písemný záznam testamentu z 24. 12. 1783 (Schrott zemřel 6. 12. 1783); zpráva o úmrtí, 11. 12. 1783 (prez.); příkaz konzistoře k inventarizaci pozůstalosti, obsahující i nařízení sestavit písemnou verzi testamentu a zaslat ji co nejdříve do konzistoře za účelem jeho publikace, 11. 12. 1783 (koncept).

23 Toto určení odlišného data ústně vykonaného právního pořízení může být jen přibližné: v testamentu kooperátora v Guntramovicích Johanna Kallerta († 19. 9. 1766) svědkové uvedli, že zůstavitel pořídil tuto ústní závěť již před dvěma roky; samotnou listinu, kterou vydali až po testátorově smrti, však nedatovali. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5339, sign. K240, nedatovaný testament. Takto dlouhý interval mezi uskutečněním ústního právního pořízení a jeho zlistiněním lze ovšem považovat za extrémní. Bezpochyby běžnější byl podstatně kratší rozestup mezi oběma akty, s jakým se lze setkat například v případě posledního pořízení Antonína Janovského. Janovský zemřel 11. 8. 1770 jako nezaměstnaný kněz v Olomouci, přičemž ústní závěť pořídil tři dny před svou smrtí (8. 8.), v přítomnosti dvou svědků, kteří vyhotovili písemný záznam tohoto aktu až den po zůstavitelově smrti (12. 8.). ZAO-O, ACO, M4, kart. 5322, sign. I87.

24 U některých testamentů tuto situaci výslovně zdůrazňují použité formulace. Například písemný záznam ústní závěti faráře v Doubravníku Františka Vavroše († 20. 11. 1765) svědkové uzavřeli koroborací a datovací formulí ve znění: „In qvorum fidem praesens testamentum nuncupativum nostris subscriptionibus et sigillorum appressionibus munivimus. Actum et auditum Daubravnicii die 26. augusti anno 1765.“ Bezprostředně pod tento text pak svědkové umístili své podpisy a pečeti. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5490, sign. W81, testament z 26. 8. 1765.

25 Zde nerozlišuji testamenty ústní a písemné jednak proto, že toto rozlišení není v daném kontextu relevantní, jednak proto, že není ani bezezbytku možné. Ne u všech dochovaných závětí lze totiž jednoznačně určit, do jaké z uvedených dvou kategorií náležejí. Viz pozn. 20.

26 Uvedený interval nebylo možné stanovit u nedatovaných závětí a také u těch ústních testamentů, u nichž je v jejich písemném záznamu uvedeno datum, které se prokazatelně nevztahuje k vlastnímu právnímu pořízení, nýbrž až k jeho dodatečnému písemnému zaznamenání (jde totiž o datum z období po smrti testátora). V případě, že jeden kněz vyhotovil postupně více testamentů, vyhodnocuji zde interval mezi pořízením první závěti a úmrtím klerika.

27 V den zůstavitelova úmrtí byly pořízeny testamenty kooperátora ve Vizovicích Františka Ignáce Jančara († 24. 12. 1750), děkana v Příboře Antona Freiheita († 26. 4. 1776) a faráře v Rovném Antonína Červenky († 5. 3. 1783). ZAO-O, ACO, M4, kart. 5322, sign. I68; kart. 5296, sign. F131; kart. 5279, sign. C63. Dalších osm kněží vyjádřilo svou poslední vůli pouhý den před smrtí.

28 Čtyři zaznamenané dodatky k původním testamentům vznikly v rozmezí jeden, dva, šest a 237 dní před smrtí dotyčného kněze. Poslední zmíněný případ je jednoznačně atypický, neboť i původní závěť, která byla daným dodatkem modifikována, se vyznačovala nezvykle velkým předstihem před smrtí; byla sepsána 1502 dní před úmrtím daného jedince.

29 Tak tomu bylo například v případě poslední vůle nezaměstnaného kněze Jiřího Raddy († 24. 1. 1771). Krátký, ústně učiněný dodatek z 18. 1. 1771 byl dopsán pod text písemného testamentu z 15. 12. 1770. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5413, sign. R139.

30 Takový samostatný dodatek („codicill“) ke své původní závěti z 20. 7. 1778 vyhotovil dne 17. 3. 1779 (tedy dva dny před smrtí) farář v Pavlovicích u Přerova Ignác Benátek. Zatímco původní závěť byla vydána jako písemný testament, dodatek byl pořízen ústní formou a byl zapsán místním obecním písařem. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5273, sign. B179.

31 Kurenda z 8. 3. 1757, bod č. 2 a přílohy se vzory testamentů. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250. Tato instrukce navazovala na kurendu z 24. 9. 1753, která v bodu č. 13 velice stručně definovala obsah testamentu. Také zde je zmiňován povinný odkaz kostelu a ustanovení dědice, stejně jako rozdělení testamentů na písemné a ústní. ZAO-O, ACO, kniha č. 281.

32 Monitorium sive instructio brevis, s. 75, čl. 59.

33 Válová, K.: Curia episcopalis Olomucensis, s. 42.

34 Podrobný popis pozůstalostního řízení po smrti kněží v olomoucké diecézi ve sledovaném období podává Pumpr, Pavel: Nižší klérus na Moravě v 18. století mezi stavem a profesí. Kariéry a sociálně-majetkové poměry kněží olomoucké diecéze v letech 1741–1783. Brno 2020, s. 202–229.

35 Kurenda z 15. 9. 1760 nařizovala: „[…] post obitum defuncti […] Episcopali Officio obitus defuncti cum annotatione diei et transmissione, si quod factum est, testamenti nuntietur […].“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250.

36 Tak tomu bylo například v případě závěti faráře v Německé Libině Antona Schrotta. Zde tento postup souvisel s faktem, že ústně učiněný testament byl písemně zaznamenán až 18 dní po Schrottově smrti, viz pozn. 22. Ve zprávě o úmrtí faráře v Doubravníku Františka Vavroše, která byla do konzistoře doručena 25. 11. 1765, děkan v Lomnici František Dalbert konzistoř zatím pouze informoval o existenci ústního testamentu s dodatkem, že při nejbližší příležitosti podá zprávu, zda se nepodařilo nalézt nějaký jiný testament pořízený nebožtíkem. Nakonec byla Vavrošova závěť konzistoři doručena až současně s pozůstalostním inventářem dne 19. 12. 1765. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5490, sign. W81.

37 Podle instrukce z r. 1713 měla být závěť „veřejně přečtena v konzistoři jako výnos“. Válová, K.: Curia episcopalis Olomucensis, s. 42.

38 Viz např. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5278, sign. C59, 18. 5. 1761 (prez.); kart. 5331, sign. K163, 23. 7. 1762 (prez.); kart. 5411, sign. R100, 7. 4. 1778 (prez.); kart. 5453, sign. S309, 24. 9. 1759 (prez.).

39 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5279, sign. C63, zpráva konzistorního fiskála: 28. 3. 1783 (prez.); testament Antonína Červenky z 5. 3. 1783 (publikován 18. 3. 1783).

40 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5279, sign. C63, zpráva o úmrtí Antonína Červenky, 18. 3. 1783 (prez.). Brzké úmrtí testátora se stalo příčinou absence ověřovacích prostředků také v případě poslední vůle kaplana na Svatém Hostýně Bernarda Veselého: Koroborace ohlašuje podpisy a pečeti testátora i svědků, sám zůstavitel ale zemřel dříve, než stačil svou závěť podepsat a opatřit pečetí; dva svědkové pak potvrdili pravost testátorova vlastnoručního písemného pořízení až po jeho smrti. V tomto případě konzistoř poslední vůli uznala. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5500, sign. W178, nedatovaná závěť (publikovaná 25. 8. 1757); zpráva o úmrtí, 25. 8. 1757 (prez.); konzistorní nařízení ve věci rozdělení pozůstalosti, 24. 11. 1757 (prez.).

41 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5280, sign. C81, 9. 12. 1765 (prez.).

42 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5280, sign. C81, 18. 2. 1766 (prez.), konzistorní nařízení ve věci rozdělení pozůstalosti.

43 V tom smyslu poznamenal konzistorní úředník k závěti kooperátora v Šumicích Martina Černého: „Testamentum nuncupativum vix nomen testamenti meretur, sed qvia potiori ex parte ad pias cuasas sonat, in ejus conformitate processi.“ ZAO-O, ACO, M4, kart. 5280, sign. C82,
6. 9. 1753 (prez.), konzistorní nařízení o rozdělení pozůstalosti.

44 K tomu blíže Kaps, J.: Das Testamentsrecht der Weltgeistlichen und Ordenspersonen, s. 63–64 (kap. Formlose letztwillige Verfügungen ad pias causas).

45 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5321, sign. I55 a kart. 5322, sign. I73.

46 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5333, sign. K179, 19. 12. 1773, testament Matyáše Kotrdeje; 31. 1. 1774 (prez.), fiskálovo vyjádření k závěti; 18. 4. 1774 (prez.), konzistorní nařízení o rozdělení pozůstalosti. Pradatschovo tvrzení o neustanovení dědice poukazovalo stejně jako v případě závěti faráře Červenky (viz výše) na pouhý formální nedostatek: Také Kotrdejova poslední vůle sice výslovně nezmiňovala „haeredis institutio“, přesto však zahrnovala obsahově odpovídající ustanovení, v němž testátor určil, že případný zůstatek jeho majetku (tj. to, co zbude z pozůstalosti po úhradě všech pasiv a po vyplacení odkazů) připadne sestře.

47 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5457, sign. S327.

48 Úplná absence svědků byla vedle již zmíněných závětí farářů Červenky a Ceha zaznamenána v dalších čtyřech případech. Jde o poslední vůle kooperátora v Dubu Jana Abrahamčíka († 5. 10. 1755), kooperátora v Moravičanech Josefa Blumscheina († 23. 10. 1761), lokálního kaplana v Nové Lhotě Matyáše Straky († 8. 11. 1761) a administrátora v Mladějovicích Franze Sismutha († 23. 12. 1777). ZAO-O, ACO, M4, kart. 5255, sign. A18; kart. 5259, sign. B31; kart. 5458, sign. S337; kart. 5444, sign. S250.

49 Ústní závěť administrátora v Kolštejně Christopha Förstera v den jeho úmrtí (14. 11. 1757) písemně zaznamenal místní kooperátor Joseph Winckler jako jediný svědek. Navzdory této závadě nakonec konzistoř nařídila rozdělit pozůstalost podle testamentu. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5290, sign. F70.

50 Například poslední vůli kaplana v Židlochovicích Johanna Böhma potvrdilo pět svědků. Vedle dvou kněží (faráře v Blučině a kooperátora v Židlochovicích) šlo o tři světské osoby. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5275, sign. B195, závěť z 8. 9. 1782.

51 Do funkce exekutorů pozůstalosti byli vybíráni dva kněží, kteří působili v blízkosti místa, kde se odehrávalo pozůstalostní řízení (tj. v blízkosti místa úmrtí dotyčného kněze), někdy dokonce přímo ve farnosti, v níž zesnulý klerik před smrtí vykonával duchovní správu. Exekutory určil buď přímo sám testátor v závěti, anebo je vybírala konzistoř. Podrobněji k tomu Pumpr, P.: Nižší klérus na Moravě v 18. století, s. 207–213.

52 Například písemnou poslední vůli lokálního kaplana v Hutisku Martina Michaleckého potvrdili tři laičtí svědkové, z nichž první (opavský měšťan Josef Křenek) byl zároveň písařem závěti. Konzistoř se pak valašskomeziříčského děkana v reakci na jeho zprávu o úmrtí dotazovala, proč nebyl u pořízení testamentu přítomen žádný duchovní, když nebožtík byl před smrtí zaopatřen svátostmi. Děkanovo vysvětlení bylo evidentně uspokojivé, neboť konzistoř závěť uznala. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5364, sign. M164, závěť z 18. 1. 1767; konzistoř děkanovi ve Valašském Meziříčí: 26. 1. 1767; děkanova odpověď: 24. 3. 1767 (prez.). Výhradně laické svědky měl též testament faráře v Brtnici Franze Seltzera, který potvrdili dva zástupci místní pozemkové vrchnosti: direktor Jan Šrámek a důchodní Josef Steltzl. Řadu nejasností spojených se Seltzerovou pozůstalostí formulovala konzistoř v seznamu otázek, mezi nimiž se objevila tato: Kdo další (kromě svědků) byl přítomen u pořízení testamentu a proč k tomuto aktu nebyl přivolán žádný duchovní, zejména pak jihlavský děkan? ZAO-O, ACO, M4, kart. 5428, sign. S102, testament z 28. 5. 1768; koncept psaní konzistoře fiskálovi z 16. 6. 1768.

53 ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250, kurenda z 8. 3. 1757, úvod a bod č. 1.

54 Konzistoř účtovala poplatky i za publikaci a schválení závěti. Viz ZAO-O, ACO, M4, kart. 5250, Ordinatio taxarum pro consistorio Olomucensi (nedatováno). Zčásti odlišně Válová, K.: Curia episcopalis Olomucensis, s. 82.

55 Průběh této hlavní fáze pozůstalostního řízení, která začínala inventarizací a končila uzavřením celého procesu, popisuje Pumpr, P.: Nižší klérus na Moravě v 18. století, s. 216–225.

56 Odkazy musely být kráceny například u pozůstalosti faráře v Bravanticích Kašpara Rossipala († 16. 2. 1777). Tento kněz ve své závěti ustanovil 29 odkazů konkrétním osobám a institucím, u nichž vždy stanovil i přesnou výši odkazované částky; sumární hodnota těchto odkazů činila 254 zlatých 36 krejcarů. Majetek, který měl zbýt po vyplacení uvedených odkazů, chtěl zůstavitel rozdělit na tři části: jednu třetinu adresoval kostelům, u kterých působil jako duchovní správce, druhou určil na mše za svou duši a třetí část měli zdědit jeho příbuzní – dvě sestry Alžběta a Rozina a potomci po zesnulém bratru Josefovi. Nicméně v průběhu pozůstalostního řízení se ukázalo, že výše aktiv není dostatečná, takže neumožňuje realizovat všechny odkazy v plné výši. Proto byla pozůstalost na základě nařízení konzistoře rozdělena následovně: Po zaplacení všech pasivních dluhů a výdajů na pohřeb i pozůstalostní řízení byla ze zůstatkové hodnoty farářova majetku ve výši 342 zl. 47 kr. oddělena třetina, kterou získaly kostely spravované zesnulým knězem (113 zl. 45 kr.). Ze zbylé části pozůstalosti pak bylo vyplaceno oněch 29 testamentárních odkazů, jejichž výše však musela být redukována tak, aby celkový součet všech vyplacených odkazů odpovídal zůstatkové hodnotě aktiv (229 zl. 2 kr.). Po vyplacení těchto legátů již nezbylo z pozůstalosti nic, a proto nebyl realizován ani odkaz třetiny majetku na mše za duši testátora, ani odkaz další třetiny pro příbuzné. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5411, sign. R100.

57 Tyto spory se přitom nemusely týkat přímo samotného testamentu, jak tomu bylo ve výše zmíněné kauze pozůstalosti rosického kaplana Staňka. I v případě pozůstalostí, u nichž byla k dispozici řádně vyhotovená závěť, kterou po smrti zůstavitele biskupská konzistoř potvrdila, mohly vyvstat komplikace, případně i spory, jejichž původ nesouvisel se samotnou poslední vůlí zesnulého klerika. To platí například o pozůstalosti po děkanovi v Příboře Antonu Freiheitovi († 26. 4. 1776), který sice pořídil řádně vyhotovenou poslední vůli (a to ústní, její písemný záznam je datován v den smrti zůstavitele), to však nezměnilo nic na faktu, že následující pozůstalostní řízení bylo mimořádně komplikované. Složitost celého procesu dokládá jak rekordní délka pozůstalostního řízení (šest let), tak i enormní rozsah dochovaného pozůstalostního spisu, který zabírá celý karton. Vyřízení této nadpůrměrně rozsáhlé pozůstalosti (její hrubá hodnota činila 9505 zlatých 24 krejcarů) bylo provázeno komplikacemi a spory souvisejícími s nejasnostmi ohledně vymezení hranice mezi majetkem zesnulého děkana a majetkem jeho hospodyně. ZAO-O, ACO, M4, kart. 5296, sign. F131.

58 Viz jejich rozbor: Pumpr, P.: Nižší klérus na Moravě v 18. století, s. 195–329.