91–115 Ryantová

1 Podlaha, Antonín: Reformační artikule arcibiskupa Brusa z Mohelnice, dané kněžstvu dioecese Pražské r. 1564. Časopis katolického duchovenstva 47 (72), 1906, s. 64–67, 136–138, 206–209, 289–292, zde s. 291: „Jmění duchovních, kteří bez závěti zemřeli, spadá na ordinaria, jež je dle svého uznání obrátí ke zbožným účelům; nebylo-li by však toho možno dosáhnouti, nechť stane se dle zvyku tohoto staroslavného království, totiž: nechť jeden díl připadne kostelu, u něhož zesnulý byl ustanoven, druhý ordinariovi, třetí patronovi nebo kollátorovi.“

2 Národní archiv (dále NA), Archiv pražského arcibiskupství (dále APA) I., sign. E 1/1-4, Testamenta, kart. č. 2892–3213 (pro léta 1565 až 1820).

3 Pro rakouské prostředí zejména souhrnně Pammer, Michael: Testamente und Verlassenschaft-sabhandlungen (18. Jahrhundert). In: Pauser, Josef – Scheutz, Martin – Winkelbauer, Thomas (edd.): Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch. Wien–München 2004, s. 495–510 (bohatý přehled zahraniční, zejména americké, kanadské a anglické, ale i další literatury na s. 508–510). Shrnutí pro české prostředí Bůžek, Václav: Adelige und bürgerliche Nachlaßinventare des 16. und 17. Jahrhunderts in den böhmischen Ländern. In: Tamtéž, s. 468–476.

4 Kokošková, Zdeňka: K problematice nižšího světského kléru v období upevňování výsledků násilné rekatolizace. Sborník prací členů SSM Státního ústředního archivu v Praze 2, 1989, s. 170–209; Svobodová, Milada: Inventář farní knihovny u sv. Petra Na Poříčí z r. 1713. In: Tamtéž, s. 210–262; Táž: Knihovny pražských kněží z let 1671 až 1713. In: Documenta Pragensia IX/2, 1991, s. 489–517; Končelová, Zdeňka – Ryantová, Marie: Sociálně majetkové poměry duchovních správců pražských magistrátních far v letech 1671 až 1747. In: Tamtéž, s. 519–534; Kokošková, Zdeňka – Ryantová, Marie: Sociální a kulturní úroveň nižšího kléru v druhé polovině 17. a v prvních desetiletích 18. století. In: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Praha 1994, s. 150–163 (resumé s. 369–370); Tytéž: K problematice kladského farního kléru v období vrcholící rekatolizace. In: Kladský sborník 1, Hradec Králové 1996, s. 97–119; Ryantová, Marie: Knihy v pozůstalostech pražských duchovních v první třetině 18. století. In: Časopis Národního muzea – řada hist. 156, 1987, č. 1-2, s. 52–68; Táž: Příspěvek k poznání struktury jihočeského světského kléru v období vrcholící rekatolizace. Jihočeský sborník historický 57, 1988, č. 2, s. 61–74; Táž: Majetkové poměry jihočeského světského kléru v období vrcholící rekatolizace. Jihočeský sborník historický 62, 1993, s. 108–121; Táž: Nižší duchovenstvo ve městech pražské arcidiecéze na počátku 18. století. In: Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16. – 18. století). Prostějov 1997, s. 291–300; Táž: Die Bücher in Nachlassinventaren der niederen Geistlichkeit der Prager Erzdiözese im 18. Jahrhundert. In: Bürgerliche Kultur im Vergleich. Deutschland, die böhmischen Länder und das Karpatenbecken im 16. und 18. Jahrhundert. Szeged 1998, s. 91–103; Táž: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti světských duchovních a písemností s ním spojených v 17. a první třetině 18. století. In: Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové. K vydání připravili Ivan Hlaváček a Jan Hrdina za spolupráce Jana Kahudy a Evy Doležalové. Praha 1998, s. 421–430; Táž: Die Jesuiten in der Kirchenverwaltung der Erzdiözese Prag am Ende des 17. und am Anfang des 18. Jahrhunderts und ihre Bibliotheken. In: Monok, István – Ötvös, Péter (edd.): Lesestoffe und das kulturelle Niveau des niederen Klerus. Jesuiten und die Nationalen Kulturverhältnisse. Böhmen, Mähren und das Karpatenbecken im XVII. und XVIII. Jahrhundert. Szeged 2001, s. 55–66; Táž: Knihovny světských duchovních arcidiecéze pražské na konci 17. a na počátku 18. století. In: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, Opera romanica I, České Budějovice 2000, s. 239–254; Táž: Nařízení až za hrob. Testamentární praxe a vyřizování pozůstalostí světských duchovních pražské arcidiecéze v době baroka. In: Holý, Martin – Mikulec, Jiří (edd.): Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku (Folia Historica Bohemica, Supplementum I). Praha 2007, s. 149–162; Táž: Jazyková otázka v církevní správě pražské arcidiecéze kolem roku 1700. Folia Historica Bohemica 27, 2012, č. 1, s. 135–154; Táž: The standard of living and culture of the clergy in the Prague diocese, c. 1700–1730. In: Broad, John – Schuurman, Anton (edd.): Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to the Nineteenth Century. Turnhout 2014 (Rural History in Europe 10), s. 117–138; Táž: Pečeti nižšího duchovenstva v první třetině 18. století. In: Genealogické a heraldické informace 2014, Brno 2015, s. 24–41.

5 Pumpr, Pavel: Původ, profesní struktura a kariéry patronátního kléru severomoravských a slezských lichtenštejnských panství v druhé polovině 18. století. Časopis Matice moravské 135, 2016, č. 2, s. 283–314; Týž: Farář jako člen venkovské elity? K otázce postavení katolického kléru ve venkovské společnosti českých zemí v 17. a 18. století. In: Soumrak tradiční společnosti. Český venkov a maloměsto na přelomu epoch. Historie–Otázky–Problémy 9,
2017/1, s. 223–233; Týž: Úloha patrona v procesu profesionalizace nižšího kléru v raném novověku. Příklad severomoravských a slezských panství knížat z Lichtenštejna ve druhé polovině 18. století. Folia Historica Bohemica 33, 2018, č. 2, s. 461–498; Týž: Proces vyřizování kněžských pozůstalostí v olomoucké (arci)diecézi v druhé polovině 18. století. Časopis Matice moravské 138, 2019, č. 2, s. 279–314; Týž: Nižší klérus na Moravě v 18. století mezi stavem a profesí. Kariéry a sociálně-majetkové poměry kněží olomoucké diecéze v letech 1741–1783. Brno 2020.

6 Vacek, František: Diecésní synoda pražská z r. 1605. Život církevní v Čechách s počátku 17. století. Sborník historického kroužku, sešit 5, 1896, s. 25–45, zde s. 33.

7 Rittner, Eduard: Církevní právo katolické. II. Praha 1887, s. 210.

8 Podlaha, A.: Reformační artikule arcibiskupa Brusa z Mohelnice, s. 291.

9 Podlaha, Antonín: Dějiny arcidiecése pražské od konce století XVII. do počátku století XIX. I/1. Doba arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera (1694–1710). Praha 1917, s. 175. Srov. NA, APA I., sign. B 66/7, Protokol o vyplacených hotovostech z pozůstalostí farářů (1703–1722), a Ryantová, Marie: Pozůstalostní spisy duchovních z let 1714 až 1730 a jejich počítačové zpracování. Příspěvek k poznání struktury nižšího duchovenstva pražské arcidiecéze v období vrcholící protireformace. Diplomová práce, FF UK Praha 1986, s. 133–134, 273–274.

10 NA, APA I., sign. B 20/6, Index Alphabeticus Patentium Archidioecesis Pragensis ab Anno 1662 usque 1726; sign. B 20/9, Index vernalium ab Anno 1712 usque 1812 inclusive; sign. B 20/5, Elenchus Alphabeticus Vernalium Patentium… (1663–1816); sign. B 20/1c, Kniha patentů (1711–1763).

11 Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 146: „Patenty z konzistoře zaslané k ohlášení po farách a kostelích nechť vikáři jednotlivým farářům pošlou a prohlásiti dají, jakož i pak nad tím bdí, aby nařízení v nich obsažená byla prováděna.“ (Zásady pro klérus z roku 1697, 17. článek určený pro vikáře).

12 NA, APA I., sign. B 20/6, Index Alphabeticus.

13 Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 465.

14 Tamtéž, s. 142–169 (a zejména s. 142, 14. a 15. článek instrukce pro vikáře).

15 Ryantová, M.: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti světských duchovních; Táž: Nařízení až za hrob.

16 Končelová, Zdeňka: Aktový materiál a jeho využití v historické statistice, historické geografii a při počítačovém zpracování (Církevní správa v období vrcholící protireformace, život duchovenstva za arcibiskupa J. J. Breunera). Diplomová práce, FF UK Praha 1985 (základem se staly materiály NA, APA I., Testamenta, kart. č. 2912–2930). Dále i Kokošková, Z.: K problematice nižšího světského kléru v období upevňování výsledků násilné rekatolizace; Končelová, Z. – Ryantová, M.: Sociálně majetkové poměry duchovních správců pražských magistrátních far v letech 1671 až 1747; Kokošková, Z. – Ryantová, M.: Sociální a kulturní úroveň nižšího kléru v druhé polovině 17. a v prvních desetiletích 18. století; Tytéž: K problematice kladského farního kléru v období vrcholící rekatolizace.

17 Lutovská, Pavla: Rozbor pozůstalostních akt duchovenstva z let 1710–1713, uložených v Archivu pražského arcibiskupství. Diplomová práce, FF UK Praha 1988 (na základě NA, APA I., Testamenta, kart. č. 2931–2935).

18 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních (na základě NA, APA I., Testamenta, kart. č. 2936–2963), viz pozn. 4.

19 Svobodová, Milada: Sociální, národnostní a majetková struktura nižšího duchovenstva pražské arcidiecéze a jeho kulturní úroveň ve světle pozůstalostních spisů z období od roku 1731 do února 1734 (Příspěvek k diplomatice novověku). Diplomová práce, FF UK Praha 1986 (na základě NA, APA I., Testamenta, kart. č. 2964–2969). Dále i Svobodová, M.: Inventář farní knihovny u sv. Petra Na Poříčí z r. 1713; Táž: Knihovny pražských kněží z let 1671 až 1713.

20 Viz pozn. 16–19. Pokud není uvedeno jinak, vycházejí čísla uváděná v dalším textu právě z těchto prací, a to v chronologickém pořadí, jestliže nebylo možné některý z údajů zjistit, je uveden otazník.

21 Kromě toho ještě později vznikla další práce, která ale nenavazovala na dřívější výzkum, věnovala se pozdějšímu období a sledovala i jiné aspekty – Jílková, Stanislava: Postavení nižšího katolického duchovenstva pražské arcidiecéze a činnost arcibiskupské konzistoře pražské v letech 1780–1784 na základě rozboru pozůstalostních spisů a úředních a pomocných knih, uložených v Archivu pražského arcibiskupství. Diplomová práce, FF UK Praha 1993 (na základě NA, APA I., Testamenta, kart. č. 3172–3179 a 3202–3204). Tato práce již nebyla do této studie zahrnuta.

22 Podobně tomu bylo u měšťanských testamentů, kde podle J. Peška převažovaly kšafty psané povolaným písařem či jedním ze svědků – Pešek, Jiří: Pražské knihy kšaftů a inventářů. Pražský sborník historický 15, 1982, s. 63–92, zde s. 69–70.

24 Podlaha, Antonín: Arcidiecese pražská v době arcibiskupa Jana Mořice Gustava hraběte z Manderscheidu (1734–1763). Časopis katolického duchovenstva 49 (74), 1908, s. 65–71, 141–147, 216–221, 656–662, zde s. 67 – reakce konzistoře na případ, kdy si pardubický měšťan zvolil za vykonavatele poslední vůle tamějšího kaplana, s čímž nesouhlasil magistrát: „v případnosti té nic neslušného nevynacházíme, nýbrž častější a čerstvé příklady toho známe, že kšaftu osob světských osoby duchovní a vice versa testamentorum ecclesiasticarum personarum osoby světské ustanoveny a … beze vší překážky k takové exekucí připuštěny bývají“.

25 Měšťané měli původně Koldínovým právem předepsány dva svědky závěti, ale tento počet nebyl dodržován, někdy bylo svědků více, jindy nebyl žádný – viz Pešek, J.: Pražské knihy kšaftů a inventářů, s. 69.

26 Testament P. J. F. Spausty († 1. 2. 1725) nese zajímavou poznámku „acceptum pro publicato die 15. Februarii 1725, sessionis ordinariae“, což naznačuje, že ke zveřejňování testamentů docházelo pravděpodobně na zasedání konzistoře.

27 Stejná lhůta byla předepsána i v městském právu – viz Pešek, J.: Pražské knihy kšaftů a inventářů, s. 70.

28 Např. na závěti vikáře V. A. Kubína († 8. 9. 1715): „Copietur et Copia simplex accludatur Vic[arii] For[anei] administratori Curato Augesdensi Joanni Frick“. Na některých testamentech z roku 1716 byl připojen i podpis úředníka, jímž byl tehdejší konzistorní sekretář Jan Vilém Grüner.

29 NA, APA I., sign. B 22/15, Liber testamentorum 1685 (1676) – 1695; sign. B 22/16, Liber testamentorum 1694–1707; sign. B 22/17, Liber testamentorum 1707–1716; sign. B 23/1, Liber testamentorum 1716–1723; sign. B 23/2, Liber testamentorum 1723–1728; sign. B 23/3, Liber testamentorum 1728–1733.

30 Např. testament J. I. Prochasky († leden 1720) byl opsán do knihy testamentů z let 1716–1723 (Liber testamentorum ab anno 1716 usque 1723, lit. E – NA, APA I., sign. B 23/1, fol. 123r–124r), poznámka „Ingrossatur“ se na něm ale nenachází.

31 Např. NA, APA I., sign. A 38/9, Repertář k přijaté korespondenci 1714–1715; dále i sign. A 38/3–A 38/8, Repertáře k přijaté korespondenci 1681–1714; sign. A 39/1–A 39/5, Repertáře k přijaté korespondenci 1726–1734.

32 Ryantová, M.: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti.

33 V některých případech se nedochoval originál testamentu, ale pouze opis (např. opis testamentu hostouňského faráře A. F. Eliadese († leden 1715), nebo je existence testamentu doložena ze zprávy o úmrtí (např. u morašického faráře V. J. Podpiery, † 15. 3. 1715) či ze žádosti o jeho konfirmaci (resp. o konfirmaci ústního testamentu) u českobudějovického kaplana T. Grünera († 29. 7. 1715) v témže roce, kdy je na ní uvedeno „Originale [tj. testamentu] non invenitur“), zejména však lze opisy testamentů (pokud byly potvrzeny) nalézt v příslušných knihách vedených na konzistoři („Liber testamentorum“, viz pozn. 29).

34 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 139.

35 Ve 14. článku již zmíněných zásad pro klérus z roku 1697 je přitom vikářům připomínáno, že jsou povinni upomínat faráře o sepsání závěti v případě vážné choroby (Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 146: „Jestliže by některému nemocnému faráři hrozilo nebezpečí života, nechť jej, když byl nábožně přijal svátosti, [vikář] napomene, aby včas pořízení učinil o svém jmění, má-li jaké, řádnou závětí, pro spásu duše své, k zbožným účelům, aby pozůstalost jeho od leckoho nebyla zašantročena.“)

36 NA, APA I., sign. B 22/17 (Liber testamentorum), fol. 309v–311r (testament se dochoval jen ve formě opisu).

37 Např. z pozůstalosti A. A. Žebra, farář v Žinkovech († 7. 9. 1715), který zemřel jedenáct dní po sepsání poslední vůle, bylo zaplaceno za jeho léčení nejméně 13 zlatých, výdaje za léky byly uvedeny také u kaplana v Jesenici A. Seebergra († 13. 2. 1720), který sice sepsal testament měsíc před smrtí, ale připojil pod něj značně roztřesený podpis.

38 Choceňský vikář V. A. Kubín († 8. 9. 1715) sepsal závěť pět dní předtím, než zemřel, za léky bylo poté zaplaceno přes 29 zlatých.

39 Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 144 (2. článek instrukce pro vikáře z roku 1697): „Vikáři, jsouce podřízeným svým farářům postaveni za vzor, mají jim býti pastýři a strážci: povinni jsou životem, vědomostí i mravy dávati jim povzbuzující příklad.“

40 Např. tachlovický farář J. H. Teplitzky († 9. 6. 1720) sepsal poslední vůli čtyři měsíce před svým odchodem, farář v Jincích M. J. F. Schuister († 9. 2. 1725) dokonce již v roce 1722, lidický farář J. J. Lenk († 16. 2. 1730) vyhotovil svou závěť 8. dubna 1729, tj. deset měsíců před smrtí, a zátoňský farář J. P. Berringer († 28. 4. 1730) sepsal testament 4. listopadu 1729, tj. bezmála půl roku předtím, než zemřel.

41 Administrátor v Meclově J. J. Lorentz († 21. 3. 1725) sepsal testament den před svou smrtí – i když důvodem mohlo být, že zřejmě nebyl příliš starý (i vzhledem k tomu, že zastával funkci administrátora).

42 Např. pražský kaplan G. Böhm († 3. 3. 1725) sepsal první testament 8. března 1724, tedy s předstihem, druhý pak 5. února 1725. V některých případech se ale dochovaly i tři nebo dokonce čtyři závěti.

43 Dochovány jsou např. u hostouňského faráře A. F. Eliadese († leden 1715) nebo faráře v Chrastavě C. Ch. A. Tippolta († leden 1725).

44 To byl případ jesenického kaplana A. Seebergra († 13. 2. 1720), který svůj testament v důsledku špatného zdravotního stavu sám nedopsal a nestačil dědice jmenovat, testament tudíž nebyl potvrzen (viz i pozn. 37).

45 Např. českobudějovický kaplan T. Grüner († 29. 7. 1715) – viz pozn. 33.

46 To byl i případ ztraceného testamentu českobudějovického kaplana T. Grünera († 29. 7. 1715) – viz pozn. 33 a 45, nebo obou testamentů pražského kaplana G. Böhma († 3. 3. 1725) – viz pozn. 42.

47 Dosvědčení poslední vůle vzniklo po smrti faráře v Odolené Vodě V. J. Fuky († 20. 8. 1720?), který zemřel ve věku asi třiceti let, nebo administrátora v Michli J. Schebesty († duben 1730), který byl rovněž asi třicetiletý. Dosvědčení poslední vůle V. J. Fuky přitom podepsali farář v nedalekém Chlumíně, místní purkrabí a student teologie.

48 Dosvědčení poslední vůle F. L. Permaye († 26. 4. 1719) bylo sepsáno již den po jeho smrti, naopak dosvědčení poslední vůle M. J. A. Zdanského († 1. 3. 1720) až 45 dní poté, co byla zpravena o úmrtí, a u J. E. Martinka († 23. 5. 1719?) to bylo dokonce s asi pětiměsíčním odstupem.

49 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 275 (pozn. 178).

50 Tamtéž, s. 138. V dalších obdobích činil podíl německých testamentů 16,8 %, 12,76 % a 21,9 %, českých bylo 10,1 %, 5,3 % a 6,2 %.

51 Ryantová, M.: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti; Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 146 (instrukce pro vikáře z roku 1697), znovu připomenuto v jarních patentech z roku 1726.

52 Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 183: „Konzistoř netrpěla, aby podání k ní učiněná byla psána ledabyle.“

53 Tamtéž, s. 185.

54 Tamtéž, s. 183: „Každé podání mělo býti opatřeno stručným označením, co obsahuje, a od koho bylo učiněno; nikoli však na obálce, jak od některých nevhodně se dálo.“

55 Např. u již zmíněného choceňského faráře V. A. Kubína († 8. 9. 1715), kde byla zpráva o úmrtí zmíněna při doručení inventáře, a navíc i v repertáři došlé korespondence: NA, APA I., sign. A 38/9, fol. 84r: „P. Mathias Antonius Zdansky, Curatus Brundusiensis, informat de obitu P[atri] V. A. Kubín, Curati Chocznensis et quond[am] vicarii foranei…“.

56 Ryantová, M.: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti; Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 183; NA, APA I., sign. B 20/6, Index Alphabeticus.

57 Např. zpráva o úmrtí faráře J. J. Lempharta, který zemřel 29. ledna 1714, ale již 2. února 1714 následovalo úmrtí faráře J. A. Teschnera, a tak kladský vikář obě informace spojil a odeslal v jednom dokumentu (NA, APA I., kart. č. 2936); podobný případ je doložen i z dřívějšího období – Končelová, Z.: Aktový materiál a jeho využití, s. 49.

58 Naopak zpráva o úmrtí faráře J. T. Keysera († 25. 12. 1726) byla sepsána až pět týdnů po jeho smrti.

59 Ryantová, M.: Normativní vymezení procesu vyřizování pozůstalosti; Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 146, 465–467; NA, APA I., sign. B 20/1c (Kniha patentů – „Vernales ab Anno 1711 usque 1763“).

60 Je to patrné např. u dvou inventářů, sepsaných v roce 1725 týmž vikářem, děkanem na Žebráku F. F. Fialou: zatímco inventář faráře v Jincích M. J. F. Schuistera († 9. 2. 1725) sepsal sám a obvykle používaným jazykem, tedy latinsky, inventář faráře v Bezdědicích P. I. F. Spausty († 1. 2. 1725) vznikl v přítomnosti místního hejtmana, a tedy zřejmě s ohledem na něj zvolil vikář češtinu.

61 V tento den vzniklo 11,6 % inventářů dochovaných ve spisech z let 1714–1730.

62 Např. u zátoňského faráře J. P. Berringera († 28. 4. 1730). Inventář pozůstalosti I. Hrona († 4. 1. 1728) byl dokonce sepsán až 171 dní po smrti, tj. takřka po půl roce.

63 V období mezi lety 1714 a 1730 to byly 4,6 % všech inventářů (11 kusů), nestarší z nich (faráře G. F. Waldta, † 24. 9. 1719) vznikl bezmála dva roky (725 dní) před smrtí. Podobně i M. Svobodová, Sociální, národnostní a majetková struktura, s. 49.

64 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 127. V letech 1714 až 1730 bylo možné zjistit lhůtu, která uplynula od doručení testamentu na konzistoř (a doplnění praesentata) do jeho publikování, u 378 duchovních.

65 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 128–129. Lhůtu mezi presentací a konfirmací testamentu bylo možné v letech 1714 až 1730 zjistit u 243 dokumentů. Po uplynutí jednoho roku došlo k potvrzení pouhých 6,2 % testamentů. Nejdéle trvalo potvrzení testamentu J. B. P. Schwehnarze († leden 1720), a to (z nejasných důvodů) 8 let a 242 dní po jeho publikování. Naopak některé testamenty byly dokonce konfirmovány ještě před uplynutím lhůty šesti týdnů, jednalo se však o jednotliviny (testament J. G. J. Philippiho († 14. 12. 1722) – za 33 dní od prezentace a 26 dní od publikace testamentu, a L. F. Wyskoczila († 4. 11. 1716) – za pouhých 15 dní od prezentace, resp. 10 dní od publikace; dva další testamenty byly potvrzeny 41dní po prezentaci, tj. pouze s jednodenním předstihem oproti šestitýdenní lhůtě).

66 Jednalo se o testament, resp. dosvědčení poslední vůle V. Schellingera, který zemřel 11. září 1729, zpráva a současně žádost (označená tak i na zadní straně) byla sepsána 17. září a testament byl zveřejněn 6. října; datum konfirmace není v tomto případě známo, ale testament byl přepsán do „liber testamentorum“ a tedy potvrzen.

67 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 130, 271 (pozn. 158). Testament V. F. Zadolského († 10. 4. 1727) byl potvrzen až 1033 dní po přijetí žádosti o konfirmaci, tedy téměř po třech letech.

68 Končelová, Z.: Aktový materiál a jeho využití. Podobně i Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 131, 271–272 (pozn. 159): v případě P. V. Reinwettera, který zemřel v prosinci 1715 a jeho testament byl konfirmován již 8. února 1716, přišla nedatovaná žádost o konfirmaci na konzistoř až téměř o dva a půl roku později (26. července 1718), jak se však ukázalo, byla současně zprávou o exekuci.

69 Podlaha, A.: Dějiny arcidiecése, s. 468–469; též NA, APA I., sign. B 20/6, Index Alphabeticus.

70 Tyto informace bylo možno získat z protokolu o vyplacených hotovostech z pozůstalostí farářů (tzv. kniha sportulí) – NA, APA I., sign. B 66/7; rukopis je však doveden pouze do roku 1722 (a neobsahuje jména všech zemřelých duchovních). U příslušných částek je vždy uvedeno i datum, které nejspíše představuje datum vyměření poplatků, nikoli zaplacení (to je pak uváděno v žádosti o konfirmaci testamentu – např. u T. Grünera (viz pozn. 33), kde kniha obsahuje datum 15. 9. 1715, ale o zaslání poplatku se zmiňuje vikář v žádosti o konfirmaci ze 14. 12. 1715).

71 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 133, 274. U F. I. Bumbela († 5. 12. 1714) se jednalo o 800 zlatých, u J. I. Peczeného († 7. 8. 1715) o 900 zlatých, z pozůstalosti J. V. Pezolda († 26. 7. 2016), která byla oceněna na 12 520 zlatých, činil poplatek konzistoři 1 350 zlatých.

72 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 134, 274; nejvyšší zjištěný poplatek činil 300 zl.

73 Tamtéž, s. 134.

74 Např. u faráře M. J. A. Zdanského († 1. 3. 2020), který nezanechal vlastní testament, byla po jeho smrti vyhotovena hned čtyři dosvědčení poslední vůle a také byly zaplaceny dosti vysoké poplatky (180 zl. konzistoři a 20 zl. kanceláři), ale nakonec nebyl potvrzen ani jeden z těchto dokumentů a do knihy testamentů byla zapsána pouze poznámka o úmrtí.

75 Více než třetina (37,8 %) dochovaných zpráv o exekuci v období 1714–1730 vznikla do čtvrt roku po potvrzení testamentu (a 18,9 % do jednoho měsíce), další třetina (32,4 %) od čtyř měsíců do jednoho roku. Zajímavé je, že u dvou duchovních došlo k sepsání zprávy o vyřízení pozůstalosti ještě před potvrzením testamentu: u českobudějovického kaplana T. Grünera, který zemřel 29. července 1715 (viz pozn. 33), byla žádost o konfirmaci testamentu sepsána 14. prosince 1715 a testament byl potvrzen 8. května 1716, již v lednu předtím přitom bylo ukončeno rozdělení pozůstalosti a byla sepsána zpráva o exekuci, na konzistoř však byla doručena až 20. června 1716. Ještě před konfirmací testamentu byla doručena na konzistoř také zpráva o exekuci pozůstalosti C. I. Heyslera, který zemřel v říjnu 1722, jeho testament byl potvrzen 5. dubna 1723, ale již 2. března 1723 byla vyhotovena zpráva o exekuci, která dorazila na konzistoř 11. března. Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 131–132, 272 (pozn. 162).

76 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 126, 131, 270–271 (pozn. 149, 155) – zatímco zpráva o exekuci faráře F. Strockera († 13. 2. 1730) vznikla dokonce již 65 dní po jeho smrti, u J. B. P. Schwehnarze († leden 1720 viz pozn. 65) k jejímu sepsání došlo až s odstupem devíti let (25. 4. 1729 – na konzistoř došla tato zpráva o pět dní později).

77 Ryantová, M.: Pozůstalostní spisy duchovních, s. 132–133. Nejmenší počet dní (69) trvalo vyřizování pozůstalosti faráře F. Strockera (viz pozn. 76), nejdéle (11 let a 162 dní) byla naopak vyřizována pozůstalost Ch. H. Haverleho († 26. 10. 1718), jehož zpráva o exekuci nebyla datována, nicméně nese „praesentatum“, proto bylo možné danou lhůtu vypočítat v pozn. 76.

78 Metodickým východiskem byly zahraniční práce: Woude, Ad van der – Schuurman, Anton J.: Probate inventories. A new source for the historical study of wealth, material cultur and agricultural development. Papers presented at the Leeuwenborch conference (Wageningen, 5-7 May 1980). Wageningen – Utrecht 1980; Meiners, Uwe – Mohrmann, Ruth-Elisabeth – Roth, Klaus: Inventare als Quellen im Projekt „Diffusion städtisch-bürgerlicher Kultur vom 17. bis zum 20. Jahrhundert.“ Tamtéž, s. 97–114; Mohrmann, Ruth-Elisabeth: Die Eingliederung städtischen Mobiliars in braunschweigischen Dörfern, nach Inventaren des 18. und 19. Jahrhunderts. In: Wiegelmann, Günter (ed.): Kulturelle Stadt-Land-Beziehungen in der Neuzeit (Beiträge zur Volkskultur in Nordwest-deutschland 9). Münster 1978, s. 297–337; Rietbergen, P. J. A. N.: Materiële en geestelijke cultuur in Noord-Nederlandse pastorieën. Een proeve op basis van 17e en 19e-eeuws materiaal. In: Rietbergen, P. J. A. N. (ed.): De periferie in het centrum. Opstellen door collegae aangeboden aan M. G. Spiertz bij gelegenheid van zijn 25-jarig ambtsjubileum. (Nijmeegse publikaties over de nieuwe geschiedenis I) Nijmegen 1986, s. 77–94; Kracik, Jan: Z dziejów spolecznych niszego kleru parafialnego w Archidiakonacie Krakowskim w XVII – XVIII wieku. Kraków 1982. Na něho navázal později Główka, Dariusz: Gospodarka w dobrach plebańskich na Mazowszu w XVI-XVIII wieku. Warszawa 1991; Týž: Ksiegozbiory duchowieństwa mazowieckiego w XVIII w. Kwartalnik Historyczny CII, 1995, nr 2, s. 15–26; Týž: Majątek osobisty duchowieństwa katolickiego w Koronie w XVii i XVIII wieku. Warszawa 2004.