Růžena Vacková

Růžena Vacková se narodila 23. 4. 1901 ve Velkém Meziříčí. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) a stala se docentkou archeologie.

Za války se aktivně zapojila do odbojové činnosti např. přenášením tajné vysílačky. V roce 1945 byla zatčena a vězněna v Praze na Pankráci.

Po válce se věnovala vědecké činnosti a v roce 1947 byla, jako druhá žena v Československu, jmenována mimořádnou profesorkou. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru UK zúčastnila protikomunistického pochodu studentů na Hrad. Toto gesto neuniklo pozornosti nového režimu. Nejprve jí byla zakázána přednášková činnost a v únoru 1952 byla zatčena. Dne 13. června 1952 byla společně s dalšími obviněnými odsouzena Státním soudem za velezradu a vyzvědačství k 22 letům vězení.

Ve vězení se stala morální oporou svým spoluvězeňkyním, které díky její podpoře i osobnímu vzoru dokázaly vydržet mnohdy nesnesitelné podmínky. Na protest proti neúnosným podmínkám a zacházení ve věznicích držela v průběhu let celkem třikrát hladovku. Odmítala žádosti o amnestii.

Nejvýraznějším činem, k němuž se Růžena Vacková společně s dalšími spoluvězeňkyněmi odhodlala, bylo napsání dopisu generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi. V tomto dopise popisuje stav československého vězeňství, zejména neúnosné podmínky ve vězeních, uvádí, že i když Československo přistoupilo k Chartě OSN, nejsou zde dodržována základní práva vězňů.

Na svobodu byla propuštěna jako jedna z posledních politických vězeňkyň až v roce 1967. Přestože „návrat do každodenního života“ pro ni musel být nesmírně komplikovaný, již v roce 1968 se stala členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. Vzhledem k jejímu životnímu postoji  nepřekvapí, že již v lednu 1977 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77.

Růžena Vacková zemřela dne 14. prosince 1982 ve věku 81 let.