1871, 12. září

Poslední korunovace proběhla 7. září 1836, kdy spočinula svatováclavská koruna na hlavě Ferdinanda V. řečeného Dobrotivý. Korunu novému panovníkovi vložil na hlavu pražský arcibiskup, stejně jako o pět dní později jeho ženě Marii Anně. Na závěr slavnostních ceremonií se příslušníci vládnoucího rodu, nejvyšší zemští úředníci a urození hosté odebrali na velkolepou reprezentační hostinu. Místem konání této hostiny byl zpravidla starý královský palác. V čele byla velká slavnostní tabule s baldachýnem, u které se nacházel stolek s vystavenými korunovačními klenoty. U královského stolu seděl na nejčestnějším místě pochopitelně císař (čerstvě korunovaný český král), císařovna (královna), pražský arcibiskup, papežský nuncius, významní vyslanci a další důležité osobnosti království.

Korunovace nikdy nebyla pouhou formální ceremonií, ale jednalo se o klíčový státoprávní akt, jímž nový vladař mimo jiné potvrdil starobylá práva Českého království. Teprve po tomto důležitém obřadu bylo zřejmé, že korunovaný král se stává skutečně nejvyšším představitelem země, ujímá se její správy a péče o zdejší lid. Toto tradiční přihlášení se k zemi bylo vždy nesmírně důležité. Postupem času v mnohonárodnostní monarchii nabývalo na ještě větším významu jako uznání práv dotyčného národa.

V roce 1848 usedl na císařský trůn mladý František Josef I. V tuto chvíli jednotlivé národy očekávaly slavnostní potvrzení svých práv vyjádřené korunovací. V důsledku revolučních událostí a bouřlivých zvratů byly tyto tradiční obřady v jednotlivých zemích oddalovány. Jako první se korunovace dočkaly Uhry v roce 1867. To probudilo vlastenecké cítění i v Českém království, a také Češi začali požadovat po svém panovníkovi, aby se nechal na hradě českých králů korunovat. Císař vydal v září 1870 tzv. reskript jako odpověď na výzvu Zemského sněmu království Českého, v němž projevil úmysl nechat se korunovat na českého krále. V následujícím reskriptu vydaném dne 12. září 1871 vyslovil podruhé svou vůli ke korunovaci a vyzval český zemský sněm k úpravě státoprávních poměrů. Jak známo, ke slíbenému aktu vzhledem k zostřujícím se česko-německým vztahům v zemi nikdy nedošlo. Sám císař osobně vnímal nedodržení svého slibu jako selhání a litoval, že se Čechům z jeho strany nedostalo téže cti a uznání jako Maďarům. Ani poslední císař Karel I. nedostal dějinnou šanci uznat korunovací české státní právo.