Košický vládní program se o znárodnění průmyslových podniků v Československu sice vyjadřoval velmi neurčitě, ale za daných okolností, tj. válkou poškozených výrobních zařízení, nedostatku investičního kapitálu a nedobytných pohledávek, se zestátnění zdálo jako vhodné opatření. V poválečné společnosti byly navíc rozšířené názory, že je žádoucí. Dlouhé debaty o podobě a především o rozsahu znárodnění se vedly ve vládě, v nichž sociální demokraté v osobě ministra Bohumila Laušmana a komunisté v osobách Václava Kopeckého a Klementa Gottwalda prosazovali široké znárodnění průmyslu zestátněním. Výsledné znárodnění mělo ؘobrovský rozsah, stát si navíc vyhradil podnikání v některých oblastech jen pro sebe.
Dne 24. října 1945 podepsal prezident republiky dekrety č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, č. 102/1945 Sb. o znárodnění akciových bank, č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven, které byly následujícího dne představeny veřejnosti na manifestaci v Praze na Václavském náměstí. Vlastní technické provedení se uskutečnilo vyhláškami příslušných ministrů v následujících měsících.
Za znárodněné podniky se měly vyplácet náhrady, pokud ovšem nebyly majetkem německým, maďarským nebo nepatřily zrádcům a kolaborantům. Českoslovenští občané ve skutečnosti žádné náhrady nedostali a jednání o náhradách se zahraničními vlastníky ze spojeneckých nebo neutrálních zemí se protáhla na několik dalších desetiletí.