1620

„Stát jsem já“

V neděli 8. listopadu 1620 dle záznamů pamětníků bylo ošklivé počasí. Snad symbolizovalo již předem i výsledek poměrně krátké bitvy trvající necelé 2 hodiny. Na bělohorské pláni poblíž Prahy se v ní střetlo na jedné straně vojsko českých stavů, na straně druhé císařská armáda podporovaná armádou říšské katolické ligy. Přestože byl počet padlých na obou stranách relativně nízký a bitva nebyla ve srovnání s jinými tak krutá, byly její důsledky pro české země zásadní. Koncepce stavovského státu byla poražena a nahrazena koncepcí státu absolutistického, kde všechna moc je v rukou císaře sídlícího ve Vídni a jednotlivé země se stávají provinciemi.

Po demonstrativním potrestání předáků stavovského povstání na pražském Staroměstském náměstí dne 21. června 1621 došlo velmi rychle k omezování zemských práv ve prospěch vídeňského centra. V letech 1627 a 1628 byly vydány nové zemské zákoníky pro Čechy a Moravu, tzv. Obnovené zřízení zemské. Bylo povoleno pouze katolické vyznání, jinověrci jsou nuceni přestoupit na katolickou víru nebo emigrovat ze země.

Podstatou nového zřízení nebylo pouhé potrestání odbojníků, jeho cílem bylo vytvoření centralizované monarchie s efektivním výkonem moci nezávislé na projednávání jednotlivých zemských sněmů. Již od 16. století byly vytvářeny centrální úřady s kompetencemi pro celou monarchii, v oblasti finanční správy dvorská komora, v oblasti vojenství dvorská rada válečná. Oprávněnost jejich existence se záhy potvrdila, celá dvacátá, třicátá a částečně i čtyřicátá léta 17. století paralyzovala celou monarchii třicetiletá válka. S jejími ničivými následky se stát a české země zvlášť potýkaly další desetiletí. Snaha o vytvoření jednotného státu s jednou vírou, jedním panovníkem, jednotnou správou přinesla i pozitivní výsledky, například snahu o rovnoměrný vývoj jednotlivých částí monarchie, zvyšování gramotnosti obyvatelstva nebo rozvoj fenoménu barokní kultury.