1781, 1. listopad

Patent Josefa II. o zrušení nevolnictví

„…s zdravým rozumem, tak taky s láskou bližního…“

Těmito slovy, v nichž se odrážejí prvky osvícenské filozofie 18. století, přibližuje císař Josef II. myšlenkové pozadí vzniku patentu o zrušení nevolnictví, přinášejícího poddaným osobní nezávislost na vrchnostech.

 Tato slova zároveň symbolizují nový trend nastolený nejen ve veřejné správě.

Racionální přístup ke správě země se za vlády Marie Terezie a Josefa II. naplno projevil především v oblasti reforem státních a zemských úřadů. Centralizující tendence byly patrny především v zásahu Marie Terezie v roce 1749, kterým reformovala úřady politické správy, financí a soudnictví v celém habsburském soustátí. Česká dvorská kancelář, jakožto instituce hájící do této doby soudní a správní svébytnost a celistvost českých zemí, byla zrušena, podobně jako rakouská dvorská kancelář.

Změny prosazené na úrovni zemských institucí se týkaly vytvoření nových úřadů, které byly pod názvem královská reprezentace a komora ustanoveny v jednotlivých provinciích rakouského soustátí. Náplň a dosah působení těchto institucí lze odhadnout z přesvědčivě znějících slov samotné císařovny v korespondenci určené pro nejvyššího českého kancléře. Nové úřady, jak psala Marie Terezie, „zastupují výhradně mou nejvyšší osobu…“. V Markrabství moravském byla například královská reprezentace a komora zřízena v Brně, a to reskriptem vydaným 7. května 1749.

Přelom 18. a 19. století se nesl v duchu převratných politických změn v Evropě, s čímž souvisel mimo jiné pokles hodnoty titulu římsko-německého císaře. Situace nezůstala bez odezvy ze strany Františka II., posledního císaře Svaté říše římské (1792–1806), který byl rovněž mimo jiné českým králem (1792–1835 jako František I.). Jak dokládá tištěný patent ze dne 11. srpna 1804, panovník tehdy přijal titul dědičného císaře rakouského. Císařský titul příslušný dědičně vládcům habsburského soustátí měl být jakousi analogií k titulatuře pojící se „s nejznamenitějšími evropskými regenty“, čímž byl myšlen především Napoleon Bonaparte a jeho prohlášení francouzským císařem dne 2. prosince 1804.

Součástí reformních snah osvícenských panovníků bylo množství dalších změn dotýkajících se každodenního života poddaných. Zvláštní pozornost zaslouží v tomto ohledu reforma, která měnila osudy dalších generací ve prospěch náboženské tolerance, přestože si dominantní pozici v zemi nadále udržovala římsko-katolická církev. Na základě tzv. tolerančního patentu vydaného 13. října 1781 bylo Josefem II. oficiálně povoleno vyznání luterské (augšpurské), kalvínské (helvetské) a řeckopravoslavné. Doba osvícenství sice ještě nepřinesla deklaraci náboženské svobody v té podobě, jak ji chápeme dnes, přesto dějinný vývoj v druhé polovině 18. století přispěl výrazným dílem směrem k toleranci menšinových vyznání ve společnosti.

Rozjitřenou atmosféru, kterou s sebou tereziánské a josefinské reformy přinášely, lze dokumentovat na nařízeních vydaných na konci 18. století opět pro Markrabství moravské. Cirkulářem ze dne 19. července 1784 byl rozhodnutím Josefa II. zrušen Moravský zemský stavovský výbor, který zde jakožto orgán zemského sněmu hájil zájmy stavovské samosprávy. Na nátlak ze strany stavů však císař Leopold II., nástupce Josefa II., obnovil původní pořádek, a to na základě cirkuláře ze dne 29. dubna 1791.

Portrét Josefa II. jako císaře Svaté říše římské

Portrét Josefa II. jako císaře Svaté říše římské, vydaný u příležitosti jeho zvolení a korunovace. Vídeň 1764. NA, Sbírka grafiky

Tištěný patent o zrušení nevolnictví vydaný císařem Josefem II. dne 1. listopadu 1781 vyvazoval poddané z osobní závislosti na vrchnostech a zaváděl „mírnou poddanost“ (poddanství).

Patent Josefa II. o zrušení nevolnictví, 1781, 1. listopad, NA, PT, inv. č. 2023