Naše připomenutí konce druhé světové války prostřednictvím kalendária archivních dokumentů ze sbírek Národního archivu pokračuje dalším měsícem.
Československo vstoupilo do prvního měsíce skutečné svobody. V dalekém Pacifiku sice stále ještě probíhaly boje spojenců s japonskými vojsky a definitivní mír nebyl na obzoru, Evropa však již vstupovala do klidnějších časů. Neznamenalo to, že na starém kontinentu panoval pořádek a bezpečí. Vojáci vítězní i poražení se navraceli domů. Spolu s nimi se přesouvali bývalí vězni, kteří přežili peklo válečných roků v zajetí způsobeném jejich domnělou špatnou rasou, sociálním původem, politickým uvažováním či vzdorem okupačnímu režimu. Rovněž lidé dosud správné rasy a původu se připravovali na nedobrovolné stěhování do nových států a míst. Jiní opouštěli svoje domovy, protože nechtěli žít v rozšířených hranicích sovětské moci.
Česká společnost byla do jisté míry odrazem té evropské. Po letech bezprostřední okupace v těsném sousedství Němců panovala touha po odplatě a vyrovnání křivd. Čeští Němci byli pro svůj původ vystaveni útokům měnícím se na několika místech v masakry. Vše německé se stalo nechtěným, od kultury, jazyka až po samotné lidi. Naopak Češi, Moravané, Slezané i Slováci z dříve odtrženého pohraničí chtěli mít jistotu, že už budou trvale žít v Československu.
Zákonodárství hledalo možnost potrestání zrádců a kolaborantů. Lidové soudy soudily rychle a bez možnosti odvolání. V hospodářství se řešilo především zajištění dostatku potravy pro obyvatelstvo a nastartování poválečné ekonomiky. Mnozí členové komunistické strany tak získávali první zkušenosti s řízením a ovládáním druhých. Přátelství se Sovětským svazem se dále utužovalo. Mladí lidé se spolčovali a věřili v radostnou budoucnost.